Popíši vám jednu situaci, která se opakuje od věku jednoho roku. Tedy trvá již velmi dlouho, jelikož mému synovi jsou čtyři.
Když byl malý a začal chodit, nepustil mě ze svého dohledu.
Jistě znáte tu situaci, když dítě začne chodit a chce to celému světu stále předvádět. Můj syn od svých prvních krůčků chtěl stále jen chodit, a vyžadoval neustálou pozornost a obdiv celého okolí. Nedlouho potom jsme odložili kočárek, strašně řval, když jsem ho do něj chtěla jen posadit. Chtěl pohyb, chtěl kontakt s okolím, nějaké pasivní dřepění v kočárku ho pranic nezajímalo.
Když jsme byli doma, chtěl si pořád hrát. Pořád chodil za mnou a já si nemohla ani dojít na záchod. Od té doby mu trpělivě vysvětluji, ať za mnou na záchod neleze. Snažím se vydobýt si alespoň toto místo k malému odpočinku a vydechnutí. Zřejmě to mé vyprávění přijde matkám klidných dětí k smíchu – chápu.
Postupem času se situace začala poněkud zlepšovat ve smyslu, že se syn stával obratnějším a šikovnějším a já ho nemusela hlídat bez přestání. Na příklad na pískovišti se situace stala natolik bezpečnou, že jsem zkusila vzít si sebou časopis. Toto jsem ale byla nucena opět posunout, jelikož můj syn je ke své neutuchající energii velmi společenský, hlasitý a přes veškerou mou snahu nerespektuje vůbec moje přání nebo zákazy. Mezi dětmi se dostává do jakéhosi afektu, má velikou tendenci všechny děti řídit a organizovat, a pokud ho neposlouchají, sype jim písek na hlavu nebo je mlátí
Jezdíme často autem.
Syn přikurtován v sedačce, což snese jen v případě, že mu dám hračky a jahodovou žvýkačku. Ihned jak se rozjedeme, začne mne bombardovat otázkami: kde jsme, jak se to tu jmenuje - a nepřetržitě mi něco ukazuje. Fakt, že se nemůžu při řízení otáčet, mu vysvětluji od té doby, kdy jsem se začala domnívat, že by to mohl chápat. Ptá se mě samozřejmě dodnes, a když už neví, čím by mě rozptýlil, začne řvát tak, že se leknu. Škrábe ho cedulka na svetru nebo mu spadne hračka. Než někam dojedeme, jsem zelená jak sedma.
Občas mu dám na zadek.
Je to ve chvílích, kdy se i já dostanu do afektu a zkrátka nevím kudy kam. Nikdy, skutečně nikdy, se do takto nervově vypjatých situací nedostávám a ani si nevzpomínám, že tomu tak bylo někdy v minulosti. Dám mu dvě na zadek a já se trochu uklidním. On má samozřejmě reakci zcela opačnou.
Nejsem si jistá, zda mu to nějak neškodí. Zda se to na něm nějak nepodepíše v jeho rozvíjení, zda z něj kvůli mně nebude nervák nebo jinak poškozený jedinec. Především moje časté křičení a dávání na zadek nemá žádný efekt.
Pro příklad – kvůli tomu chození za mnou na záchod jsem mu domlouvala tak třicetkrát a snažila se mu vše vysvětlit. Na zadek dostal za to samé tak pětkrát a dneska ráno mi tak vehementně bušil na dveře, že jsem musela vylézt a opět ho plácnout. Plácla jsem jednou, ale ze všech sil. Teď mám hrozné výčitky…
Prosím vás poraďte mi. Zaslechla jsem už od naší pediatričky, že syn má pravděpodobně LMD neboli že je hyperaktivní, ale tvářila se u toho, že to prostě musím vydržet a že musím být důsledná. Ale já z té důslednosti už blázním, jsem opravdu vyčerpaná a hodně unavená. Začala jsem teď chodit do práce, a přesto, že má práce je dost náročná a já jsem často ve stresu a chodím domu psychicky zmořená, je pro mě moje pracovní místo absolutní oázou klidu a pohody…
Poraďte mi, co s ním. Miluju ho a přitom na něho často křičím…
Na odborný názor jsem se zeptali psycholožky, Mgr. Ireny Švábové:
"Dítko popisované v tomto příběhu, je opravdu velice pravděpodobně chlapeček se zvýšenou potřebou pohybu. Odborně se tato problematika dnes nazývá hyperkinetický syndrom, (dříve syndrom LMD – lehké mozkové dysfunkce). Tyto děti jsou, jak hezky popisuje čtenářka, velice náročné na výchovné vedení a rodiče jsou často vystavováni situacím, kdy už si opravdu nevědí dál rady a „tečou jim nervy“. Problematika hyperaktivních dětí je velmi rozmanitá a bohužel opravdu neexistuje lék, který by jejich obtíže zlepšil. Všem rodičům, kteří si nevědí se svými dětmi rady, doporučuji nejprve nahlédnout do některého knihkupectví s populárně naučnou literaturou a jsem si jistá, že najdou knihu, která jim na otázky problematické výchovy, alespoň částečně odpoví (osobně doporučuji např. knihu „Malý tyran“). Samozřejmě je možné kontaktovat odborníky, např. psychology, kteří jim mohou konkrétně poradit při výchovném vedení jejich dítěte. Při výrazných obtížích není na škodu také navštívit dětského neurologa.
Fyzické tresty jsou velice ošemetná věc. Pisatelka opět velice pěkně vyjadřuje, jaký bývá jejich scénář: „Občas mu dám na zadek. Je to ve chvílích, kdy se i já dostanu do afektu a zkrátka nevím kudy kam. Dám mu dvě na zadek a já se trochu uklidním. On má samozřejmě reakci zcela opačnou.“
Většinou tedy fyzické tresty větší efekt nemají a slouží spíše k odreagování rodičů. Drobné plácnutí na zadek jistě dítěti nemůže v jeho vývoji uškodit, ale je nezbytně nutné si uvědomit, že hranice mezi plácnutím na zadek a týráním dítěte může být velice tenká. Proto nemohu tělesné tresty nikomu doporučit.
Bohužel zde nemohu dát konkrétní radu, jak se při výchově takového dítěte chovat, neboť příčiny a projevy mohou být zcela různorodé a vždy je důležité brát v úvahu individualitu problému. Většinou tyto děti potřebují prostě zaměstnat a je dobré mít nachystán arzenál hraček, her, aktivit - zejména těch fyzických atp. Vzteká-li se nadměrně naše dítě, je někdy lepší ho prostě nechat být, obrnit se SILNOU trpělivostí a říkat si, že „není divadla bez diváka“."
Za vyjádření Mgr. Ireně Švábové poděkovala
Nový komentář
Komentáře
viki2001: Ahoj Viki,
fotbalem se toho stejne moc nevyresi to neni zrovna neagresivni sport. Mozna to bude znit divne, ale skus ho prihlasit na sebeobranu pro deti. Sama cvicim a obcas se setkavam s podobnymi detmi prave v takovych skupinach. Dostanou se mezi ostatni deti kde zjisti ze to co muzou udelat oni to take muze nekdo udelat jim a uci se tam chovat se, navic je to dostatecne fyzicky narocne a nerve na ne nejaky trener - to je totiz docela chyba - mne se osvedcilo ze cim je dite hlasitejsi tim jsem tizsi.
Tak jsem zvědavá, zda má paní psycholožka vlastní zkušenost s takovými dětmi. O víkendu hlídám děcko své kamarádky a bez plácnutí přes zadeček se to skoro nikdy neobejde.Ono se to mluví, když máte doma " normální " dítě. Honzíka totiž rozčílí každá blbina. Např. nandat mu spadlou čepici či ponožku je nadlidský úkol.
Přečetla jsem si článek a pisatelce vůbec nezávidím. Přeji hodně pevné nervy!!
Tak jsem si přečetla článek a musím říct, že je to teda o nervech....Naše malá bude mít dva roky a neposedí, neposedí, pořád aktivita, nemá čas se ani v klidu najíst, protože pořád něco dělá....Lítá, zakopává o nic, onehdy nám málem prolítla dveřma, srdce se mě zastavilo z leknutí....Tak to je asi hyperaktivní, že?
Koldice: v tehle pripadech se doporucuje zapojit starsi dite co nejvic do pece o nove miminko a chvalit a chvalit.
.
Nechej ho aby mohl prebalovat, houpal kocarek, dosel se podivat a zkontrolovat brasku/segru a byl "velkej bracha", nech ho at miminko myje, krmi ....proste ho zapoj do vseho co muzes. A ty bud jak ostriz, aby se nic nestalo.
A kdyz mimco spi a mas cas, tak vseho nech a pochovej a pohraj si s tim starsim....nekdy je dobry zduraznit, ze to je jenom vas cas, ted nebudes delat nic nez si s nim hrat ....treba pexeso. A on bude vedet a tesit se
Urcite se to urovna, hodne stesti.
Koldice: moc držím palečky,
aby už byl klid a malej bráchu přijal.
Už jsem to slyšela i od jiných rodičů, že se s tímhle setkali.
Autorku tohoto příspěvku chápu, mám doma sedmiletou holčičku, která má ADHD, neboli poruchu pozornosti a hyperaktivitu. Jak se říká: Kdo to nezažil, ten to nepochopí.... Tu beznaděj, vyčerpanost, únavu... Bohužel většinou vám nikdo neporadí a formulace typu "Buďte důslední" vás v tomhle případě nijak nepodpoří.. chce to pochopit, že to dítě za to někdy nemůže, ale i odlišit výchovné chyby. Důslednost? Jasně. Ale přehodnotit, co je fakt důležitý a co ne. Zabírá pravidelný režim, pravidelné rituály. A taky se někdy dítěti věnovat na sto procent, třeba hodinu denně čteme. Pak musí pochopit, že někdy nemám čas. Snažím se neřvat, ale vysvětluju, vysvětluju...
Ono časem povyroste a zlepší se to i samo, ale přesto jsem si chvílema myslela, že se jejího nástupu do školky prostě nedožiju.
Doporučuju EEG Biofeedback a pravidelnou spolupráci s DOBROU psycholožkou.
Mohu se podělit i o další zkušenosti.
Autorce držím palce, pochybovačkám přeji dítě s ADHD. Jinak vše dobré, krásný den.
Sandy: to se jí bez toho, ty hloupá
Což mi připomíná, kamarád měl želvu a on abohužel umřela. Chtěl si nechat krunýř na památku, takže to všelijak čistil, vyvářel, myl, drhnula pak si řekl, že to nakonec vezme savem
Sandy: ale ona je zatím malinká
Andula 302:
určitě bys s ní udělala to samé co ona s dětma
Sandy: myslím, že to nebude třeba, jak vidím, funguje. Pořádně politá klávesnice nenapíše ani ťuk, mě takhle po polití jednou fungovaly jen samjlíky, tak jsem se s jejich snažila dát najevo holkám, co jsme spolu zrovna žhavě diskutovaly, že jsem v háji, asi takhle:
Andula: dik, to som nevedela.
Este nieco: existuje nieco, co v anglictine nazyvaju "Conduct Disorder", a to sa priznakmi moze velmi podobat ADHD, ale diagnosticky to nie je to iste. Priznaky mozu byt take ako popisovala Sarir v prispevku cislo 50. Decka s touto poruchou sa citia ze maju prevahu, alebo ze su vyssie (superiority) ako ine deti. Tiez im velmi nefunguje schopnost moralneho fungovania, napr. nemaju pocity viny alebo previnenia. Ak sa tato porucha nelieci, mozu z nich vyrast ludia s tkzv. "Anti-social personality disorder" (v skratke nieco ako psychopati). Tieto decka tiez vraj pochadzaju z dysfunkcnych rodin. Podobnost tejto poruchy s ADHD (ja stale neviem, ako sa to teraz spravne nazyva po slovenksy) moze sposobit ze niektori si ich budu mylit. To su tiez poznamky zo zositu z tej istej hodiny. ...
Nyotaimori: klid, ja bych nechtela mit doma tebe
Kimmy: pokud neni hyperaktivni, je to jen ADD, jinak ADHD (attention deficit hyperactivity disorder). Ještě, v USA je diagnostika mnohem benevolentnejsi, takze adhd tam ma asi 20 - 40% deti, u nas maximaalne 1 - 3%, nekdy se udava 5%. zalezi pak jeste na stupni - lehky, stredni, tezky.
O hyperaktivnom syndrome sme sa ucili v skole na hodine abnormalnej psychologie... nas profesor nam povedal zhruba toto:
Ma to tri priznaky:
1. nepozornost
2. impulsivitu
3. hyperaktivitu
Nie u vsetkych deti sa prejavia vsetky tri symptomy. Predtym sa na zdiagnostikovanie povazoval dostatocny bod cislo 3, ale teraz uz zobrali do uvahy aj prve dva. To znaci ze dieta s ADHD (anglicky nazov) nemusi byt nutne hyperaktivne, len ma problemy zo sustredenim, napr. v skole (samozrejme, toto treba brat s rezervou, problemy zo sustredenim ma obcas asi kazdy, ale u tychto deti je to systematicke).
Dalej, deti s tymto syndromom zacnu byt nedotklive alebo iritabilne ked sa nudia; ked ich aktivity ktore robia nestimuluju dostatocne maju problem ich zacat alebo dokoncit, atd.
Liecba: lieky funguju velmi dobre, ale IBA na zvladnutie, zmanazovanie dietata , nie na ozdravenie. S tohoto dovodu niektore deti beru lieky iba pocas dna, ked su v skole, navecer ked pridu domov, sa ich ucinky vysumeju. Existuje aj kombinacia inych liecebnych metod, napriklad rodinna terapia, doucovanie, atp. Lieky (Ritalin tu uz bol spomenuty) patria do sekcie psychostimulantov, a napocudovanie amfetaminy vraj funguju dobre (teoria je ze stimuluju casti mozgu ktore su zodpovodne za kontrolovanie impulsivity, planovaia, atd.), ci sa v praxi aj pouzivaju to neviem.
To su iba poznamky zo zosita z tej hodiny. Mozno v Europe to beru trocha inak.
Sandy: tak my mame zelvu a rikame ji Bujabeza
to je zase cirkus
Meander: tak poslouchej krasavice,až vychováš nějaké to dítko, neboli spratka jak říkáš pak sem přijď a povídej nám svoje názory. Zatím jsi ani neporodila ani nevychovala, ale přesto nejlíp víš jak na to. Jsi nechutná a trapná