an.jpg
Foto: Shutterstock

Antonín: Nevím. Je mi to jedno.

Je fajn, když žena muži umožní, aby se cítil jako pravý chlap. Přenechá mu roli vůdce, dokáže, že mu důvěřuje apod. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Moje přítelkyně je hodně pasivní. Na většinu otázek, které jí pokládám (například Co by sis dala k večeři? Kam bys chtěla jet na výlet?), odpovídá Nevím nebo tvrdí, že je jí to jedno. Na tuhle větu jsem už totálně alergický.

Jiří: Nevypadám v tom tlustě?

Tuhle otázku mi kladly snad všechny moje přítelkyně. Přijde mi to totálně trapné, jako by si snad říkaly o pochvalu. Přitom já nemám problém ženu pochválit, když jí to sluší. Na tenhle dotaz se ale nedá odpovědět upřímně. Jednou jsem to zkusil a řekl svojí ex, že mi přijde, že jí ta sukně přidává kila a samozřejmě se děsně urazila a nechtěla pak se mnou jít ven.

Martin: Tak kdy už si mě vezmeš?

Asi po třech letech společného soužití začala moje přítelkyně (teď už manželka) narážet na svatbu a ptát se, kdy už ji konečně požádám o ruku. Upřímně jsem to měl v plánu, ale pokaždé když to vytáhla, musel jsem svoje plány odložit, protože jsem nechtěl vypadat, že ji žádám jen proto, že si o to řekla. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení, ale ona mi ho pořád znemožňovala uskutečnit. Nakonec jsem jí musel říct, že jestli toho nenechá, nevezmeme se nikdy.

Jaroslav: Já se teda omlouvám, ale…

Moje manželka má problém s omlouváním, ale já si na to potrpím. Když mi někdy v něčem křivdí, chci, aby se mi omluvila. Jenže ona často situaci ještě zhorší, protože řekne: Já se teda omlouvám, ale…To ale nikdy nevěstí nic dobrého a většinou za ním následuje výčet toho, co jsem udělal špatně já. To pro mě není omluva, ale snaha vyvolat další konflikt.

Petr: Ztlum tu televizi.

Zdá se to jako prkotina, ale vzhledem k tomu, že to musím poslouchat každý den, tak mě to fakt vytáčí. Televizi mám na takové hlasitosti, abych ji slyšel. A když se dívám na zprávy, manželka většinou zrovna chystá večeři, takže jede digestoř a jsou slyšet hrnce, protože máme propojený obývák s kuchyní. Stejně si nikdy neodpustí tuhle větu. Už mi přijde, že to říká jen tak ze zvyku.

Jan: Kolik to stálo a myslíš, že to potřebujeme?

Přestože jsem to já, kdo v našem vztahu vydělává víc peněz, manželka má pořád tendenci kontrolovat rodinné finance. Nijak zvlášť neutrácím, ale někdy si udělám radost nějakou technologickou vychytávkou apod. Nikdy se to neobejde bez keců. Strašně ji zajímá, kolik to stálo a všemožně mi dává najevo, že jsem si koupil úplnou blbost. Přitom já jí taky nekontroluju, jestli si nese do skříně padesáté nebo šedesáté šaty.

Erik: Jak to prosím tě jedeš?

Manželka je sváteční řidička, ale nejlíp ví, jak bych měl řídit a jak se v dané dopravní situaci zachovat. Na mluvení do řízení jsem totálně alergický, a když to zkouší, pokaždé se pohádáme.

Bedřich: Vem si talíř.

Kdybych si chtěl vzít talířek, tak si ho vezmu. Nejsem malé dítě, aby mě někdo takhle buzeroval. Třešničkou na dortu je ovšem skutečnost, že si přítelkyně potom sama ten talířek nevezme. Proč by měl mít každý v jedné domácnosti jiná pravidla?

Zdroje: respondenti redakce

Čtěte také:

Reklama