Foto: Shutterstock

Agáta, 28 let

Doma máme půlroční miminko a manžela Míru musím pochválit. Už od začátku mého těhotenství byl milionový. Nejdřív se staral ukázkově o mě a potom i o malou Elišku, naši dceru. Absolvoval se mnou několik lekcí předporodního kurzu, u porodu mi byl velkou oporou. Zvládne všechno, co dělám já, kromě kojení. Přebaluje, koupe. Od začátku se do všeho kolem dcerky dobrovolně zapojuje. Mám v něm skvělou oporu i pomocníka. Je vidět, že malou miluje a myslím, že bude skvělý táta.

Michaela, 35 let
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, prozradila jsem to manželovi dárkem v podobě knížky Poprvé tátou – Průvodce pro novopečené tatínky. Sice měl radost, ale mám dojem, že samotnou knihu asi nikdy neotevřel. Já ji přečetla od začátku do konce místo něj. O ročního syna se postarat dokáže, ale jenom ve chvílích, kdy se mu chce. Když ho sama poprosím, aby na chvíli pohlídal, protože si potřebuju něco udělat, většinou je hrozně unavený z práce. Jednou mi dokonce ve vzteku řekl: Co bych přebaloval, však je to ženská práce. Doufám, že se to časem zlepší. Třeba až syn vyroste a budou z nich parťáci.

Emilie, 60 let
Za mých mladých let se péče o dítěte tolik neřešila. Tatínkové k porodu nesměli, a protože vydělávali, ženy se doma staraly o děti. Můj muž s dětmi sice občas pohrál, ale tím veškerá péče skončila. Ne, že by mi to vadilo. Měla jsem své zaběhnuté rutiny a rituály a nechtěla jsem, aby se mi do toho někdo pletl. Co se týče výchovy – máme to oba dost podobně. On se vzhlédnul ve svém přísném otci a já v přísné matce. V rodině musí fungovat řád a pravidla, jinak děti z domácnosti udělají zoo. Teď už jsou obě dospělé a myslím, že jsme z nich vychovali slušné lidi. 

Lucie, 39 let
Manžel se na dítě docela připravoval, vím, že přečetl nějaké knížky o přebalování i o výchově. Moc se na syna těšil, ale po porodu přišla proměna. Na péči o něj se nepodílel. Několik dní ho ani nepochoval. V noci k němu nikdy nevstal, nevzal ho na procházku, abych si mohla trochu odpočinou. Prostě nic. Ze začátku jsem mu to vyčítala, ale postupně jsem zjistila, že to nemá cenu. Teď jsou Matyášovi tři roky a už se trochu víc sblížili, protože si spolu přeci jen můžou víc hrát. Jen mi vadí, že manžel je benevolentnější a leccos mu povolí. Já jsem pak za tu přísnou.

Jana, 26 let
U nás doma jsme to vzali z gruntu a připravovali se společně. Ani jeden jsme totiž o dětech vůbec nic nevěděli. Nakoupila jsem knížky a večer jsme si v nich četli, probírali jsme jména, vybírali výbavičku a diskutovali o možných přístupech k výchově. V rámci přípravy na porod jsme se taky společně podívali na jedno video. To manžela docela zastrašilo a hrozně se bál jít se mnou k porodu, ale musel, přes to nejel vlak. Nakonec jsme to zvládli a manžel mi v porodnici slíbil, že se do všeho zapojí a bude mi co nejvíc pomáhat za to, že jsem tak statečná. Jenže po šestinedělí ho povýšili v práci a zůstalo jen u slibů. Chodí pozdě večer, malého vidí leda tak spícího v postýlce. Děje se přesně to, co říkal, že nechce. Jenže máme velkou hypotéku, já jsem bez příjmu, takže nemůže zvolnit.

Klára, 40 let
S první dcerou manžel moc nepomáhal, zrovna měnil práci a velmi rychle stoupal po kariérním žebříku vzhůru. Byla jsem z toho někdy trochu frustrovaná, měla jsem jinou představu, která se nepotkávala s realitou. Teď s odstupem času to chápu víc než tehdy. Druhé dítě jsme měli s velkým odstupem a situace se obrátila. Manžel si udělal pauzu a pracuje na volné noze a já si nechala plný úvazek. O dceru se staráme na střídačku a troufám si tvrdit, že jsme oba spokojení. Dcera přeci jen tíhne víc k mamince, ale tatínek zvládá všechno skvěle, jen ta domácnost jde u jeho hlídání trochu stranou...

Čtěte také:

Reklama