Nezávazný dlouhodobý vztah může bez rizika nalomení srdce vést pouze žena vyznávající stejný styl - žena, která se nezamilovává, cení si svého single života a nezávislosti.
Reciprocitu je nutno udržovat i ve vztahu, protože jinak je jeden z páru znevýhodněný. Svobodný ke svobodné, zadaný k zadané. A stejně tak „nezávislý“ k „nezávislé“. Pokud tuto zásadu nedodržíme, vždycky jeden nebo jedna trpí.
Před rokem si 51letá šik brunetka Elena hrdinně pochvalovala svůj vztah s Oldřichem a užívala si plně večerů jednou - dvakrát v týdnu nejen se super sexem, ale i večeří a posezení s vínkem, kdy zjistila, že si pořád mají co povídat:
„Nedělám si iluze, že má jen mě, myslím, že to táhne s více ženami současně, ale dokud nenajdu někoho pro život, jsem šťastná, že ho mám!“
Čtěte zde:
Jenže dnes je všechno jinak. Elena dál nehledala a do Oldřicha brzy zamilovala. Začala chtít víc, jenže Oldřich své city k ní nezměnil: trvá na svém scénáři. A Elena se snažila přizpůsobit.
Občas s ní Oldřich zašel zahrát si její oblíbený squash, jednou dokonce byli v divadle. Tohle vypadalo jako pokrok! Konečně se posunuli od setkávání v Elenině bytě a obligátní večeře při svíčkách trošku jinam. Elena ve skrytu duše začala doufat, ale přesto se v citech držela při zemi.
A dokázala to celkem v pohodě až do osudného dne...
Elenina o patnáct let mladší sestra Marcela se v červenci vdávala. V Dánsku, kde již deset let žije a pracuje. Svatba ve velkém, všichni pozvaní shodou náhod zadaní. Elena nechtěla letět jediná sama – uvažovala chvíli i o nějakém vypůjčeném, či placeném partnerovi. Cítila totiž, že představovat Oldu příbuzným není zrovna vhodné. Přesto mu v jedné slabé chvilce navrhla, aby letěl s ní.
Oldřich kupodivu s doprovodem na svatbu souhlasil!
Sice po pár týdnech váhání, ale nakonec se rozhodl pozvání přijmout. Elena prožila měsíc ve stresu. Jak to všechno dopadne? Co když Oldřich na poslední chvíli odřekne? Jak se bude cítit?
Všechno proběhlo naprosto úžasně. Až moc. Dokonalý bavič Oldřich okouzlil celou českou i dánskou rodinu. Ukázalo se, že mluví skvěle anglicky i německy, za chvíli byl se všemi „jedna ruka“ a navíc úžasně nejen tancoval, ale i zpíval! Tohle Elena nečekala. Svým svatebním songem Elvise Presleyho „Can't Help Falling In Love“ okouzlil všechny svatebčany. Pochopitelně nejvíc Elenu. Nadšená nevěsta se ženichem jej pozvali, aby spolu s nimi, rodiči obou sester a starším bratrem s rodinou v jejich velkém domě strávili Vánoce.
Po návratu do Česka vzplála Elenina až dosud tvrdě potlačovaná naděje, že jejich vztah má šanci přerůst do vážné roviny pěkně vysokým ohýnkem.
Až do chvíle, kdy dva týdny po svatbě otevřela stránky seznamky, na které Oldu poznala a zjistila, že čile komunikuje s jinými ženami. V době, kdy jí tvrdil, že rozhodně nemá čas. Veškeré návrhy na častější setkávání odmítá, vůbec nic se nezměnilo.
Nedávno našla v jeho bytě dámské kalhotky!
Takové klišé! Takové ponížení! Prý patří jeho západočeské neteři, která v bytě občas přespává, když si vyrazí do Prahy na nákupy. Nevěřila mu ani trošku. Začíná otevřeně žárlit, a to se Oldřichovi vůbec nelíbí.
Když se zeptá, jak si představuje dánské Vánoce, odpoví s úsměvem: „To je ještě daleko, kdo ví, co pak bude… neptej se mě na takové věci!“
Když se svěřila bratrovi a švagrové, jak to s milým Oldřichem vlastně je a že uvažuje o rozchodu, oba ji nechápali: „Buď ráda, že máš nějakého chlapa, víš, jak je těžké vůbec někoho najít, to chceš být zase sama? Víš, že to neumíš!“
Totálně zamilovaná, nešťastná a zklamaná Elena se zhroutila. Přestala jíst, spát… jednou se rozplakala i při svém oblíbeném tenise, kam chodí léta relaxovat a doslova „odpálkovat“ své problémy. Kamarádka jí dala sice „kapky“, ale nic moc se nezměnilo.
Elena uvažuje o pomoci psychologa, strašně trpí...
Elena řeší, jak se bude všechno vyvíjet dál - co dánské Vánoce? Je bezradná. Jak říct i zbytku své rodiny, že její společník není perspektivním partnerem, ale vlastně pouhým kamarádem? Když všichni věří, že se smolařka sestřička a dcera konečně zaslouženě zadala za úžasného muže a čeká je třeba i další svatba v rodině?
Takže pozor – nejsme-li si jisté, že své city udržíme na uzdě, vzdejme se raději muže „na hezké chvilky“ a hledejme dál vytrvale pana Pravého, který nám dokáže dát, po čem vlastně toužíme. A nelžeme si do kapsy - každá lež má krátké nohy!
Nový komentář
Komentáře
Na článku mě asi nejvíc pobavil ten závěr, jak má paní vysvětlit rodině, že z toho nic nebude, že je to jen kamarád. Paní má 51 let a dělá si starosti, jak rodině vysvětlí svoje vztahy?
Jinak po přečtení diskuze některým z vás celkem závidím. Já taky věřím, že láska může vzplanout kdykoliv, na věk se neváže. V rodině máme důkazy, babička si posledního přítele našla v 75 letech
Sice za 2 roky umřel, ale to je jedno, fakt se měli rádi, to se dalo poznat. Mně se takové věci nedějí. Ničemu se nebráním, ale prostě mě to obchází. Žiju dost společensky, pořád jsem někde, ale už léta se mi nestalo, že by mě vůbec někdo oslovil, natož něco víc. Vlastně kecám, nedávno mě jeden oslovil na internetu. Když se dozvěděl, kolik mi je, omluvil se, že má jinou představu - jsem prý pro něj moc stará. Byl o 5 let starší než já 
Lásky ve středním a starším věku znám jen z doslechu. Nesehnala bych nikoho ani na sex - tedy pokud bych si ho nezaplatila 
Kdybych to měla jako Pentlička, bude mi jednoznačně líp.
Rikina — #69 Souhlasím
. A chápu jejího bratra, který to raconálně vyhodnotil podle přísloví "kdo nemůže jak chce, musí chtít, jak může" 
.
Mylsím, že Eleně neubližuje "muž na hezké chvíle" - on žádnou dohodu neporušil; ale ona sama sobě ano. Určitě se nechtěla zamilovat, ale stalo se - to se může stát v padesáti stejně jako v patnácti nebo ve třiceti, a stejně to taky budí žárlivost, touhu vlastnit a být jen jediná.
Moudrá a zkušená žena se chvíli potrápí a pak si buď řekne, že ji to trápí tolik, že ten vztah radši ukončí, nebo k tomu přistoupí racionálně a bude se snaži žárlit co nejmíň a hlavně to protějšku neukazovat.
wich — #71tak s tím plně souhlasím. Když vidím některé své fotky ze sedmdesátých let, kdy jsme byla ještě hodně mladá, válím se smíchy nad tím, jakou mám na nich ránu.
Rikina — #70... to já už jsem v té fázi rozvíjení filozofické stránky své osobnosti
Ale občas se ve mě ďáblík probudí....a hned zas usne
Diskuze je uchvatna. Nad nekterymi prispevky se smeju nahlas
Léthé — #67 I zenam
mozna to bylo i nelichotivou modou 80. A 90. let, ale spousta zen po 40 ci 50 vyzrala a jsou jeste pritazlivejsi, nez "za mlada". S vekem dostaly jiskru.
Léthé — #68 jj, takový je život. Až to jednou nastane, tak holt budu rozvíjet filozofickou stránku osobnosti, a to mlsání zbude na jiné
Pentlička — #65
Dokud to tak bylo, tak to fungovalo, malér nastal v momentě, kdy si Elena začala myslet, že ochota k jiné činnosti než jen ty "hezké chvilky" znamená lásku. A vono ne. To naštve. 
Taky by se to pořád dalo pochopit.
Mně v tom článku připadá praštěné to nabádání v posledním odstavci, že má Elena hledat toho pana Pravého, vzdát se toho, co teď má, a nelhat si do kapsy. Naopak, kdyby si nemalovala vzdušné zámky, mohla být krásně spokojená s Oldřichem, a na hledání nějakého ideálu se vykašlat, protože s takovým zmatkem v hlavě to stejně nemůže dobře skončit.
Rikina — #53
...jako kdybych četla sebe ještě před několika lety...pouze s malým zádrhelem, já byla vdaná
Taky jsem si říkala, proč tolik krásných můžu jen pro jednu ženu.
Jenže přibývající roky sexuální apetit nahlodají a na mlsání vedle již není chuť.
wich — #45 znám pár mužů, kterým věk spíš prospěl, než naopak
.
Pentlička — #44víš, u tebe bude zádrhel v tom, že ty stále svého exmažela miluješ...je to jen můj pocit
.
Ale chápu tě a dávám ti za pravdu. Než někoho, kdo tě bude jen sekýrovat, že nemá vyžehlené košile a co si uvařila, kam zas jdeš, kdy přijdeš, tak je mnohem lepší se na nějakého "přivandrovalce" vyprdnout ještě v zárodku. Člověk může žít sám, aniž by byl osamocen. Naopak, znám plno párů, kde se ti dva i ve vztahu cítí být každý tak hrozně sám.
Rikina — #60 Právěže jde v prvé řadě o sex. Oldřich z článku se občas obětuje a jde s Elenou na večeři, zahrát si squash nebo dokonce do divadla, ale pouze za předpokladu, že pak jako odměna bude sex.
Pentlička — #42
....krásně jsi popsala muže 55+. Až se budu chtít po nějakém ohlédnout...prostě si jen tak zamlsat
... musím si připomenou tvoje slova a okamžitě mě přejde chuť
enka1 — #46copak, ty netoužíš mít ještě nějakého šedivého, vrásčitého, plešatého nebo pupkatého dědka ?
samecka — #38no to já taky
, ač si myslím že nejsem žádná ošklivka. A to již sjíždím šestou pneumatiku
Prstě jsme měly štěstí na muže kteří se nebáli krásné ženy
a říkali si, že je lepší mít parohy, než rohy
evelyn — #58 Jinak máš samozřejmě pravdu, jistě může nastat okamžik v životě lidském, že začnou být zajímavější témata, než sex, ale ani v článku výše nejde čistě jen o sex, na divadlo ani na squash libido nepotřebuješ, a dá se to.
Pak právě člověk může mít jednoho kamaráda na divadlo, a jiného na squash a ještě jiného třeba na rozhovor o pěstování orchidejí, nebo tajemství dálného vesmíru. 
Pořád není nutno se omezovat jen na jednoho společníka.
evelyn — #58 vždyť jsi ale taky šťastně vdaná - tak jakýpak laškování? I to je na pováženou!
Vdaná žena cudně klopí zrak a nemluví s cizím mužem, není-li výslovně tázána, a to jenom o neškodných tématech.
Rikina — #56 uz jste byli na tom vine?
Pentlička — #55 Však jo, já nemám nic proti... ten druhý odstavec je spíš pro kobližku, ne? Já žádného "svého" muže nemám
teda kromě exmanžela, toho ještě tak trošku za "svého" počítám, neb máme stejné příjmení a společné potomstvo a roky vzpomínek. Ale žije už pár let s jinou paní a vypadá to, že spokojeně, což je dobře. A já mám ty kamarády na různé věci, i na sex, a je to taky prima. Když chci, tak jsem sama, a když ne, tak se to dá řešit. Dost těžko by se mi vybíralo jen jednoho z nich, případně někoho úplně nového a na stávající pány zapomenout.
Rikina — #53 Ty jich chceš víc zaráz a já zas nechci ani jednoho. Sex mě nezajímá a jiné příjemné aktivity můžu dělat sama nebo s kamarádkou. Proč bych si měla komplikovat život vztahem s nějakým mužským? Ano, kdybych se opravdu zamilovala do někoho jako jsem se zamilovala v 19 do svého muže, kdy jsem věděla, že tohle je ten pravej a jedinej, tak prosím! Ale nějak to nevidím reálně.
A vůbec to neberu tak, že bych nějak marnila svůj život jen proto, že nemám chlapa. Já bych měla naopak pocit, že ho marním, kdybych sháněla zoufale nějakého partnera, chodila na schůzky a přemáhala se, jen abych někoho "ulovila". ono se to těžko vysvětluje dlouhodobě zadaným ženám, které jsou xx let se svým mužem a nedokážou si představit, že by ho najednou neměly. Ale představ si, že bys o toho svého muže najednou přišla (vůbec ti to nepřeju!!!). Hledala bys někoho, nebo by sis řekla, že budeš raději sama? Já jsem nejdřív zkoušela to první a pak jsem se po zralé úvaze rozhodla pro to druhé.