Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že na mužskou tvář slzy prostě nepatří. Mám to trochu jinak, zrovna nedávno se mi stalo, že jsem se rozbrečel v kině. Člověk se prostě dojme a pak už to jde ven, ani neví jak...
Co si myslíte o mužských slzách? Uznávaný standard je, že „chlapi nebrečej“. Tedy uznávaný standard - tahle poučka je všeobecně známá, ale je-li to uznávaný standard, to nevím. Vím, že mnoho lidí se podle toho řídí a mnoho mladých kluků tahle myšlenka v dospívání nějak ovlivní. Sám to takhle nemám.
Vzpomínám si, že už jako malý chlapeček jsem občas slýchal, že nemám co bulet, když jsem kluk. To většinou šlo o ty fyzické bolístky a rodičové se mě snažili podpořit. Ale v dospělosti se to všechno člověku nějak přemiklíkuje a najednou chlapi nebrečej nikdy. Jsou pevní jako skála a nerozhodí je žádná, byť nejsrdceryvnější okolnost. Dojemný film, knížka, velká hádka, těžký rozchod – to přece chlap zvládne!
Ne – všichni chlapi to takhle nemají!
Vzpomínám si, jak mi kdysi kamarád popisoval situaci při jednom filmu, kdy se jeho tehdejší přítelkyně rozplakala, a on se s ní proto rozešel. Lekl se, že mu probrečí na rameni celý život, když dokáže plakat u tak banální věci. Dnes by to asi považoval za klukovinu, doufám. Tenkrát jsem to pod tíhou jeho argumentů pochopil, dnes bych mu řekl něco jiného. Asi by se divil... řekl bych mu:
„Zrovna nedávno jsem natahoval v kině.“
Když jsem se byl podívat na film Lidice, při několika scénách jsem měl slzy na krajíčku. Jsem pro to snad o to menší chlap? Když mi umřela babička, také jsem se slzám neubránil. Jsem snad pro to menší chlap? Ale nezvládl jsem bez slz ani smrt psí. Nezvládl jsem bez slz několik rozchodů. Nezvládl jsem bez slz spoustu vypjatých situací, při kterých prostě musely emoce očima ven. Jsem snad pro to menší chlap? Nevím...
Vlastně mě hodně zajímá váš názor, milé čtenářky: Co si myslíte o mužích, kteří občas brečí? Zvládla byste takového „chlapa“ jako partnera? Prozradit mi to můžete v následující anketě, a pokud máte nějaký vytříbenější názor, napište ho do diskuze pod tímto článkem.
Nový komentář
Komentáře
Slzy patří občas na každou tvář. Nejen na ženskou, ale i mužskou. Jen to nesmí být tak často.
Rikina — #15 Drsný pragmatik
Pekne napisane.
Jsou chvíle kdy pláčou i chlapi .
Mám postiženého vnuka a vím , že můj syn který ho moc miluje si někdy popláče .
Určitě dle situace myslím si že jsou situace kdy slzy nejsou závadou
tak samozřejmě záleží na situaci, muž kterého nerozpláče ani smrt vlastních rodičů není normální, stejně jako muž, který se rozpláče kvůli každé blbosti... prostě jsou situace, u nichž člověk pláče, bez ohledu na pohlaví...
Rikina — #15 Vzpomněla jsme si, jak jsem ve 3 ráno dočetla Láska je jen slovo a rozbrečela jsem tak hlasitě, že jsem probudila rodiče (bylo mi 18). Vynadali mi, ale chápali to - ten příběh mě prostě pohltil. A já se ráda nechávám pohltit - knížkou, filmem i v divadle. Tam je ještě jasnější, že je to jen "jako" a herci jsou domluveni s režisérem, ale i tam se mi občas stane, že mám stažený krk a občas ukápne i slzička. Všechny mý děti se mi kvůli tomu smály - a všechny časem dospěly do stadia, že si u filmu nebo v divadle zabulely taky
. Pravda, syna jsem už dlouho brečet neviděla, ale věřím, že pokud se mu občas dojetím zalesknou oči, není o nic méně mužem.
Pentlička — #26
kobližka — #21 Zrovna dneska ráno ji dávali na Slovákách, já brečela celou dobu.
Brečím u filmů a u knížek často, brečela jsem i u Lvího krále v kině, i když je to kreslená pohádka pro děti. Mně je snadné dojmout, mnohem snadnější než rozesmát.
A muži, kteří pláčou, mi připadají velmi sympatičtí, nesmí to být ovšem ufňukánci a uskuhránci.
Raději citlivého muže než chladného robota.
...... bezi tady uz 6 tydnu den co den v TV proces s mladou holkou obvinenou z vrazdy sve male holcicky. Videla jsem plakat jejiho tatu. A neudelalo ho to o nic mensim muzem.
Rikina — #15 a u komedii se nesmejes, protoze .......... Proc teda ctes, proc se divas na filmy?
VON u filmu nebreci, ale videla jsem ho plakat, kdyz jsem odsud poprve odjizdela. Prozili jsme spolu nadhernej mesic a nevedeli jsme, jestli Adam dostane vizum a ja se odstehuju do Ameriky. Byl rozhodnuty odjet za mnou do Ceska, coz jsem ale nechtela. No nastesti jsme se brzy sesli.
V živote jsou také okamžiky, kdy i chlap se neudrží a pláč je pro něj vysvobození.
Rikina — #15 Nebývá to často,ale přece jenom se najde film,jehož příběh je tak silný,že mě prostě dojme k slzám.Ať už jsem viděla Babičku s Jarmilou Kurandovou mnohokrát,pokaždé musím před koncem odejít,působí na mě pořád.A druhý film je Sophiina volba.Nejde o film jako takový,ale o velmi působivý lidský příběh,který se mohl stát komukoliv v té hrozné době.....
muži, kteří se občas rozpláčí u filmu, jsou senzitivní, což není na škodu.
Vždyť takový muž dokáže pochopit partnerku, já to beru jako pozitiv. Nebo snad mám mít partnera tvrdého (natvrdlého) anebo nechápajícího?
City zcela určitě občas schováváme všichni, ale považuji za báječné, mohou-li se nejbližší lidé vzájemně "otevřít" a nebát se, že je druhý člověk zraní.
OlgaMarie — #18 P.S. Někde jsem četla, že intenzívní prožívání fiktivního děje provázené pláčem nebo jásotem je ukázka toho, jak bychom situaci snášeli či prožívali my sami, kdyby se příběh stal nám.
Rikina — #15 Kdysi dávno jsem viděla italský film Muž v krátkých kalhotách (nebo kalhotkách?) a ještě nedávno se mi rozklepal hlas, když jsem ho převypravovávala. Novelu Něčí dítě od Elaine Kaganové jsem četla v autobuse a u Hodkovic jsem už hlasitě vzlykala. Vedle mě seděl mladej kluk a bylo tak milé, jak se na mě při vystupování usmál...
Eva_Fl — #1 Tak tady se vzacne shodneme. Presne na tohle jsem myslela, nez jsem prelouskala vsechny prispevky. Mnohe tady pisou o ufnukancich, ale to nejsou chlapi.
Presne, jak pise Evca - jsou uplakanci a chlapi, kteri dovedou projevit city vcetne slz tam, kde to patri.
I k vetrem oslehanemu chlapakovi proste slzy patri. Nevim proc se traduje, ze chlap nesmi brecet a navic by se mel za slzy stydet!!!! Je to neskutecna hloupost!!!!!! Uz jenom ze zdravotniho hlediska. Emoce se nemaji potlacovat - ty se musi projevit - at uz jde o zenu nebo muze.
Ja mam tendenci se rozbrecet, kdyz vidim uslzenecho CHLAPA [ne uplakanka]
Rikina — #15 To já se u horrorů bojím. Hlavně teda lekám. A když jsem do toho zažraná, řekne mi Vašek, maminko, je to jen film, aby tě z toho nekleplo...
No já nevím, je dost filmů, které mě rozesmějou a bavím se, ale ještě žádnej mě nerozplakal. Někde v podvědomí je pořád ta myšlenka, že je to jenom film, herci to mají domluvené s režisérem, nikdy se to nestalo... má to pak ovšem i tu druhou stránku, že se nebojím u hororů.
No a kniha, to už sám fakt, že má člověk tu tiskovinu v ruce, a musí obracet stránky, ho udrží v realitě. Jo, může ho příběh vtáhnout, takže zapomene, že má jít ráno do práce, a čte do tří do rána, když je to zajímavý. Ale brečet nad hrdinama? 
Mně to přijde divné nejen u chlapa. Ačkoli moje máti je schopná slzet nad románem, ale já to zřejmě nezdědila. 