Zdroj: Shutterstock
Nedělní večer má zvláštní atmosféru. Ještě před chvílí jste byli na procházce, dali si něco dobrého k večeři a říkali si, že víkend vlastně docela utekl. Pak se podíváte na hodiny a do hlavy se nenápadně vplíží myšlenka: Zítra do práce. Někdo to neřeší, někdo se těší a někomu se stáhne žaludek a začne přemýšlet, jaké maily ho čekají, co dostane od šéfa za úkol nebo čím ho bude prudit kolegyně. Pokud patříte do poslední skupiny, nejste sami. Otázkou ale je, jestli vám vadí pondělí, nebo něco mnohem většího.
Když nejde jen o obyčejnou nechuť
Asi není potřeba si nalhávat, že všichni skáčeme v pondělí ráno z postele radostí. Většina lidí by klidně den volna navíc uvítala. Jenže mezi obyčejnou nechutí a skutečnou nespokojeností je rozdíl. Možná ho poznáte podle toho, že se vám v neděli úplně zkazí nálada. Nebo špatně spíte. Ráno se budíte unavení, i když jste šli do postele včas. A když se vás někdo zeptá, jak se máte, odpověď zní stále častěji: „Už aby byl pátek, jsem strašně unavená.“ To už není jen špatná nálada.
Psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek upozorňuje, dlouhodobá nespokojenost v práci se neomezuje jen na osm hodin denně: „Pokud se budeme delší dobu trápit tam, kde opravdu už nechceme být, změní nás to, zasáhne to naši osobnost, naše vztahy i naši schopnost s vydělanými penězi efektivně naložit.“ Jinými slovy – problémy v práci málokdy zůstávají v práci.
Co když jste ze své práce jednoduše vyrostli?
Když se nám v zaměstnání přestane líbit, často hledáme viníka kolem sebe. Šéfa. Kolegyni. Nový systém. Nekonečné porady. Jenže to bývají jen okolnosti, na které svoje pocity svádíme. Důvod bývá obvykle mnohem prostší a zároveň méně příjemný. Možná jsme se změnili my sami. Práce, kterou jsme si vybrali ve třiceti, nám nemusí dávat smysl ve čtyřiceti. To, co nám kdysi vyhovovalo, nás dnes může vyčerpávat. A není na tom nic špatného.
Lidé se zkrátka mění. Jen jsme si zvykli na myšlenku, že kariéru máme jednou pro vždy vyřešenou. Jenže tak to rozhodně být nemusí. Občas si možná přečteme článek o manažerce z korporátu, kterou postihlo vyhoření, a tak si otevřela kavárnu nebo květinářství. Ale málokdo si připustí, že by to vlastně mohl udělat také.
Než dáte výpověď, zkuste jednu věc
Mnozí lidé, kteří přemýšlejí o výpovědi vlastně nikdy nezkusili udělat nic pro to, aby byli spokojenější. „Zkuste si pro začátek položit pár otázek. Co vás vlastně baví? Které úkoly vám utíkají pod rukama a u kterých každých pět minut kontrolujete hodiny? Po jaké schůzce odcházíte nabití energií a po jaké byste si nejraději dali dvouhodinového šlofíka? Odpovědi bývají překvapivě výmluvné. Možná nezjistíte, že potřebujete novou práci. Možná jen potřebujete trochu jinou náplň, více samostatnosti nebo méně věcí, které vám vysávají energii,“ říká byznys koučka Zdena Svobodová.
Někdy nám nechybí vyšší plat, ale obyčejné uznání
Když se mluví o pracovní spokojenosti, většina lidí si představí peníze. Jenže odborníci dlouhodobě upozorňují, že často rozhoduje něco úplně jiného. Pocit, že na tom, co děláme, záleží. Že si někdo všimne, že děláme práci dobře. Že nám šéf důvěřuje. Že nejsme jen další jméno v seznamu zaměstnanců na HR oddělení a položka v tabulce. Možná to zní jako něco nepodstatného, jenže právě tyto věci často rozhodují o tom, jestli odcházíme z práce s pocitem uspokojení, nebo frustrace.
Práce nemusí být láska vašeho života
Možná nejzajímavější myšlenka celého tématu je vlastně velmi jednoduchá. Práce nás nemusí dělat šťastnými. Ostatně – je to opravdu „jenom“ práce. Doba, kdy se všude mluví o poslání, vášni a kariéře snů, může vytvářet dojem, že pokud nejste každé ráno nadšení, děláte něco špatně. Jenže spousta lidí nachází největší štěstí úplně jinde. V rodině. V dětech. Na zahradě. Na horách. S přáteli. A práce je pro ně jednoduše prostředek, ne smysl života. To je naprosto v pořádku.
Jedna hranice by ale měla zůstat nepřekročitelná. Práce vás nemusí každý den bavit. Neměla by vás ale dlouhodobě ničit. Pokud vám bere energii, zdraví, spánek a chuť do života, možná nastal čas položit si otázku, kterou si mnozí odkládají celé roky: Opravdu je problém v pondělcích? Nebo v tom, co na mě čeká po nich?
www.psychologie.cz, autorský text
Nový komentář
Komentáře
Kdysi na školení se nás ptali "proč chodíme do práce" a my jsme koktali něco o poslání, že nás to baví, skvělý kolektiv a bla bla bla. Přednášející se smál a řekl, že on chodí do práce, aby vydělal peníze. A že je přesvědčený, že my taky. Jen se to stydíme přiznat.
Člověk si to musí hodit na váhu. Velmi dobře placenou práci zvládne, i když ho vytáčí (nějaký čas) a nebaví. A potom se realizuje v soukromí.
Mám štěstí na práci, která mě fakt baví. Ale to beru spíš jako bonus, jako něco navíc.
"článek o manažerce z korporátu, kterou postihlo vyhoření, a tak si otevřela kavárnu nebo květinářství" - ano. A také pak článek o těch, co posléze zjistili, že to květinářství nebo kavárna je taky práce. A že tomu musí dát o hodně víc než v tom korporátu, že jsou v tom sami, nikde není žádný šéf, který "může" za to, že se jim něco nedaří, a že není jaksi komu dát výpověď a jít za lepším, protože by museli dát výpověď sami sobě. Jsou potom ti lidé spokojenější? Asi ten problém bude spíš v osobním přístupu dotyčného. Někdo dokáže být spokojený i v poměrně skromných nebo drsných podmínkách, jiný "vyhoří" i když se má jak v bavlnce.