Mám „své dny“.

 

Proč myslíte, že fušuju do řemesla magazínu Žena-in vyprávěním o kočkách?

 

Ne proto, že je mám nějak extra ráda nebo jsem do nich zažraná… Ba ne.

 

Je to proto, že „mám své dny“.  A už jsem se tak narodila.

 

Na několik dní v měsíci se totiž stávám Kočkou. Ráno se probudím a je mi divno, že spím na gauči, a taky vzorek na sedací soupravě se mi zdá tak nějak větší než obvykle. Jeden pohled, kterým vnímám lépe modrou a zelenou barvu, a vím, že nastaly „mé dny“.

 

Mám ty dny ale docela ráda. Odpočinu si od každodenního lidského shonu, vyspím se a prožiju něco slastí.

Však už hned ráno. Nemusím si protírat oči ani nasazovat čočky, protože vidím převelice ostře. Moje tělo je tak úžasně pružné a nikde mě nebolí ani kost – však jsou mi teprve tři kočičí roky!

Stočena v klubíčku si slastně protáhnu přední packy, vytáhnu drápky. Vidím, že to bude chtít brzo zase ostříhat – to už doufám, budu zase člověkem a neprožiju tuhle potupnou proceduru v kočičí kůži.

 

Vstávám a protahuju postupně celé tělo. Vyhrbím se, a věřte, že kočičí tělo je tak vnímavé k protahovacím cvikům. Takovou slast lidské protahování nemůže poskytnout. Celou proceduru zakončím protažením i zadních nohou – stehna to ocení.

 

Jakýsi pud mě donutí upravit jazýčkem kožíšek, který je jemný jako samet. Jen ta tlama plná chlupů mě nějak nebere. Jdu se najíst. Kočičí chůze je tak krásně odpružená, že ani nevím, jestli mám klouby nebo to je všechno zásluha měkkých polštářků.

Granule jsou extra výborné a já žasnu nad sílou svých čelistí. Zapíjím to čistou vodou, a to se snažím se příliš nepocákat.

 

Vracím se k dokončení spánku. Cestou si ještě zaryju drápky do škrábadla a opět se slastně protáhnu.

Míří ke mně natěšený člověk, vycházím mu vstříc s přimhouřeným  pohledem a doufám v nějaké to mazleníčko.

Jó kdepak – ani to nejlepší lidské mazleníčko se tomuhle nevyrovná…

 

Vyhrbím se a jsem si téměř jistá, že bude následovat drbání, drápání a drásání po zádech. Silná vlna libých pocitů vyvolá vrnění kdesi pod tlamičkou. Vrnění mi prochází celým mozkem a je to paráda. Člověk přesunuje svoji pozornost k ocasu,  stoupám si na špičky zadních nohou. Víte, jak parádní je hlazení ocásku? Nejdřív jemně a postupně drsněji a drsněji. Takové to středně silné tahání za ocas miluju, člověčí ruka pevně projíždí od zadečku až po konec ocasu.

 

Nakonec si vydobydu i nějaké to podrbání pod krkem a pohlazení po tvářích. Vrážím člověkovi vzrušením vlhký nos do ruky a chci víc... víc... víc… víc…

Člověk mě jemně hladí po hlavě, až mi vytahuje horní víčka ještě výš. To mi ale vůbec nevadí, naopak.

Ještě uši, prosím, ještě uši…

 

Nastavuji uši a mé přání je vyslyšeno. Člověk mi hladí uši z vnější i vnitřní strany. Blahem jsem celá bez sebe.

Nastavuji hlavu na stranu a temným vrněním křičím: „Ještě… ještě…ještě!!!!"

Člověk mě začíná za uši trošku povytahovat a já se nejspíš samou rozkoší rozplynu.

 

Než se stačím ale dokonale rozpustit, člověk končí a odchází do práce. Blaženě ze svého kožíšku jazýčkem stírám vůni jeho ruky a pohledem ho vyprovázím ze dveří.

Poté opět stočím svoje tělo do pelíšku na gauči a ihned usínám.

 

Kočičí spánek je mnohem krásnější než ten lidský, to mi věřte…

 

Tak mě nerušte, za pár dnů „moje dny“ opět skončí a budu zase tou obyčejnou ženskou. Místo pohodlného kožíšku, který nikde netlačí, budu zase stát u skříně a dumat, co na sebe, následně tím plnit pračku, věšet, žehlit…

Starat se o dítko a přemýšlet o dalších kočičích povídáních pro magazín Žena-in…

 

Tak a teď to víte.

Renata Petříčková je Kočka!!!

Reklama