Na žebrající lidi se většina z nás dívá s despektem a opovržením. Jenže co když se my sami dostaneme do situace, kdy nám nezbyde nic jiného, než požádat kolemjdoucí o nějakou tu korunu? Táňa (48) přesně tohle zažila.
„Vydala jsem se skoro přes celou republiku, abych viděla dceru, která se přestěhovala na Moravu. Autem bych si to netroufla, a tak vyhrál vlak. Při přestupování v Brně mi zbývaly asi dvě hodiny času. Usadila jsem se tedy na jednu z laviček a začetla se do časopisu. Asi jsem v tu chvíli musela přestat vnímat svět. Kabelka po mém boku totiž zmizela!“ vzpomíná na zážitek, při kterém ji polil studený pot.
„Někdo začne křičet, já se nevzmohla ani na slovo. Jen na pobíhání po nádraží a marné hledání. Nakonec jsem se na záchodě rozbrečela. První, co mě napadlo, bylo jít na policii. Jenže to jsem si vzápětí rozmluvila. Už je vidím, jak se honí za mojí ošuntělou kabelkou, historickým mobilem a tisícikorunou v peněžence! Platební karta zůstala, chválabohu, doma. Jediné, co mě štvalo, byly osobní doklady. Ale jejich ztrátu můžu klidně nahlásit až u dcery, říkala jsem si. Jenže do odjezdu vlaku mi zbývala necelá hodina a mně došlo, že je to vážné. Co jen budu dělat? Sama v cizím městě, kde nikoho neznám, bez telefonu, bez jízdenky na další spoj a hlavně… bez peněž na novou! Paní na přepážce jen pokrčila rameny s tím, že nejsem první, a já zůstala bezradně stát na peronu,“ líčí Táňa.
Pak jí došlo, že má jedinou možnost. Sice krajní, ale nic jiného se nedalo dělat. „Začala jsem oslovovat lidi, vyprávět jim, co se mi stalo, a nakonec je žádat o peníze na vlak. Bylo mi fakt děsně. Zvláště, když se na mě většina z nich dívala jako na podvodnici. Jenže na stud už nezbýval čas. Přesněji řečeno – pouhých dvacet minut do odjezdu. Byl večer a další spoj mi jel až brzy ráno. A představa, že strávím noc na nádraží…,“ oklepává se ještě několik let poté.
Nakonec ale vše dobře dopadlo a ona svůj spoj stihla. „Slitovala se nade mnou až jedna důchodkyně, která jela stejným vlakem. Prý se něco podobného přihodilo její kamarádce. Vzala jsem si od ní adresu a slíbila, že jí tu stovku vrátím. Nakonec jsme si cestou hezky popovídaly. Překvapilo mě ale, jak málo jsou dnes lidé soucitní a ochotní přispěchat na pomoc někomu v nouzi. I když na druhou stranu, při těch všech podvodech…asi se není čemu divit, že se důvěra pomalu vytrácí,“ dodává Táňa.
Čtěte také:
- „Manžel uvěřil léčitelce a my za to platíme,“ svěřuje se Kamila
- „Zradu jsem mu oplatila stejnou mincí. Teď trpím,“ lituje Eliška
Nový komentář
Komentáře
No já osobně bych paní pomohl,peníze bych jí sice nedal,ale lístek bych s ní došel koupit.
Vše je o nás o lidech
Sice jsem nečetla celou diskuzi, ale zažila jsem ve vlaku pána, který jen bez jízdenky s tím, že mu ukradli peněženku (doklady měl), s průvodčím se dohodli přímo na místě a vypsali nějaký papír a jemu měla domů přijít složenka....tak se to asi řešit dá, bez dokladů s trvalou adresou nevím ale jinak? každopádně člověk může jet i bez jízdenky.
je to těžké,tolik je podvodníků,že když někdo má problém,nikdo mu nevěří
gerda — #11 ne, nenesou za to zodpovědnost, kdysi to bylo zakotveno i v Občanském zákoníku (nevím, jak teď) a bývá to tam i výslovně napsáno.
Pravidelně takhle na nádražích a v okolí odmítám různé šlusáky, ale jednou jsem pomohla slečně, která tvrdila to samé, co oni šlusáci. Jenže byla hezky oblečená a nalíčená a evidentně ve stresu, což se o těch šlusácích říct nedalo. Od slečny mi za tři dny ve schránce přistál dopis s penězi a docela dlouhou děkovnou litanií.
Jinak nevím, jestli někdo z těch šlusáků jen krade nebo opravdu potřebuje pomoc, ale faktem je, že slušně oblečenému člověku pomůžu, ale když to vypadá jako bezdomovec, tak mu tak maximálně nakašlu a pošlu do práce.
amphora — #13Na tohle téma se už hodně psalo. V tom smyslu, že organizace, která poskytne prostory k odládání svršků (třeba čekárna u doktora), se nemůže zřeknout odpovědnosti nějakou cedulí. Ručí za to.
Rikina — #12No jo, máš pravdu, já to myslila trochu nadneseně, asi by to neprošlo.
Rikina — #12 ani v čekárně u doktora...ti za věci neručí !!! Sice je tam vyhrazeý prostor pro odložení, ALE je jen na Tobě, jestli si tam odložíš.Nebo si vezmeš s sebou do ordinace.Opravdu neručí.
gerda — #11 No počkej, nádražní hala není čekárna. Na nádraží máš úschovnu zavazadel, co si tam dáš, za to ti ručí. Co si položíš volně na lavičku, a nedáváš na to pozor, to je přece jiná věc. To není uzavřená místnost, jako čekárna u doktora nebo jinde, a s cestováním vlakem není běžně spojeno odkládání svršků v nádražní hale, obvykle se cestuje oblečenej, zatímco u lékaře to svlékaní je víceméně nutnost. Bezpečnost před zloději se zajišťuje kamerovým systémem, pobíháním ochranky, a v Praze má na nádražích policie služebny. Ale to přece neznamená, že si člověk může volně cokoli kamkoli položit a myslet si, že mu to ohlídá někdo druhej.
Navíc teda když paní ani žádnou krádež neohlásila, tak těžko může očekávat, že se o ni někdo postará. 
Rikina — #8Stalo se to v prostorách, které České dráhy vlastní, tak by tam měl být pořádek a bezpečno před zloději. Beru to tak, jako když ti v čekárně u doktora seberou kabát - taky za to nesou odpovědnost. Takže podle mě z důvodu oné odpovědnosti za klienty by jim měli pomoci v nouzi.
Motty — #5taky po mne somroval u nemocnice, to jsem ho odpalkovala a za par dnů ten samý u obchoďaku. Když po mne chtěl další peníze nebo aspoň cigaretu, a ja to potom vyprávěla kamarádce, tak pravila chudák,tolik lidí tam bylo a on trefil zrovna na tebe😆
OlgaMarie — #7 Doufám, že jednou se jí to vrátí. Třeba jí za to někdo aspoň jednu vrazil.
gerda — #2 České dráhy to řešit nebudou. Nemáš jízdenku, nejedeš.
Ono to ani není dost dobře možné - jak by se to prakticky provedlo, zaplatit později? Jaké poskytneš záruky, když nemáš ani doklady a nic? Proč by ti měli věřit? To neklapne, ČD nejsou žádná charita.
Motty — #5 Přesně toto se stalo synovi. Ten jí řekl, že by si měla pamatovat, koho už pumpla.
Jeden čas byla na Florenci holka, která měla podobnou historku a prosila o peníze na autobus. Poprvý jsem jí fakt tu stovku dala, ani jsem nechtěla, aby mi ji poštou vracela, říkala jsem si, jak by asi bylo mně, kdyby se mi něco takovýho stalo a nikdo mi nepomohl. Jenže pak jsem tam byla za dva dny znova a ta holka tam byla pořád, jasně že se stejnou historkou. Tak jsem ji poslala do pr*ele a na podobný prosby už nereaguju.
ono je to těžké - dnes spousta podvodníků vypadá jako spořádaní lidé, lidi se bojí. Ale nakonec vše dobře dopadlo.
gerda — #2 jo, to je přesně ono, šok.