Foto: Lucky Man Films se souhlasem Václava Neužila
Co vás přesvědčilo, abyste přijal titulní roli ve filmu Zátopek?
Přesvědčovat mě nikdo nemusel. Spíš mě překvapilo, že David Ondříček ve mně viděl podobnost s Emilem a roli mi nabídl. Ale zároveň jsem byl potěšený.
Bylo něco, čeho jste se na počátku natáčení obával?
Je to trošku klišé, ale na začátku jsem neměl vůbec tušení, jak Emila ve filmu hrát a měl jsem z té role trochu obavy. Ve chvíli, kdy jsme našli klíč, jak na to, přestal jsem být vnitřně svázaný tím, že hraju takový idol. Což byl zásadní krok. Tím pádem jsem na place mohl být klukem z Kopřivnice, který se ale stal nejlepším běžcem a vzorem pro několik generací. Ale vůbec jsem na to nemyslel.
Dokázal jste předem odhadnout náročnost celého projektu?
Snad to nezní hloupě, ale myslím, že ano. Co mě čeká, jsem docela odhadl a myslím i včas, a proto jsem několik let předem začal trénovat s Honzou Pernicou. S Honzou a Davidem jsme přišli na to, že není třeba trénovat tak, abych se stal profesionálním běžcem, ale abych mohl hrát profesionálního běžce, což je výrazný rozdíl, nicméně dlouhodobý trénink, který je vlastně absolutně profi, jsem absolvovat musel. Honza velmi dobře pochopil, co natáčení bude obnášet. Připravil mě tak, že jsem byl schopen točit běžecké úseky pro film opakovaně po celý den – je to vlastně takový intervalový trénink, který mimochodem právě jako vůbec první běžec začal aplikovat Emil Zátopek. Běhal velmi rychle (často úplně naplno) dvousetmetrové nebo čtyřsetmetrové úseky a ty střídal s jemným výklusem. Takhle třeba až 40krát a to celé i 2/3x denně. Posunul si tak neskutečně hranici bolesti ve svalech. Já byl nakonec schopen běžet 200 až 400 m v jeho tempu, dát si pauzu a znova.
Jak jste se kromě běhání na roli připravoval?
Když odhlédnu od samotné sportovní přípravy, kdy jsem se musel fyzicky proměnit, musel jsem se pokusit najít Emila v sobě. To je jasný. Když se na to podívám zpětně, myslím, že David Ondříček ve mně styčné body S Emilem viděl dřív než já sám. Já je následně taky objevil a věřím, že jsem objevil i další, o kterých David třeba nevěděl, a v tu chvíli už to do sebe zapadlo. Samozřejmě jsem sháněl materiály, četl knížky, hovořil s lidmi, kteří Emila znali atd. Ve chvíli, kdy jsem v sobě Emila měl, už jsem se nepotřeboval soustředit na to, kdy klapne klapka. I kdyby se měnil plán natáčení, točily se jiné scény, bylo mi to vlastně jedno. Protože jsem mohl v Emilovi existovat kdykoliv.
Emil měl specifický styl nejen běhu, ale i řeči, nikdy se úplně neoprostil od rodného moravského dialektu…
Emil měl mnohem vyšší hlas než já, takový zpěvný a se svými typickými intonacemi. Na Youtube lze najít dost materiálů, kde Zátopek zpívá nebo vypráví, jsou tam dokumenty ze zahraničních televizí. Z Českého rozhlasu mi poskytli audionahrávky rozhovorů Emila a Dany. Cédéčko jsem skoro dva roky vozil v autě a kdykoliv jsem někam jel, pouštěl jsem si ho. Pak jsem to zkusil napodobovat, nahrával jsem se a poslouchal se. Hlas byl pro mě jednou z cest, jak se dostat Emilovi dovnitř.
Foto: Lucky Man Films se souhlasem Václava Neužila a Marthy Issové
Na scénáři jste s Davidem Ondříčkem a Marthou Issovou hodně pracovali i před natáčením…
Scénář se za tu dobu hodně proměnil. Z původního zůstaly podstatné styčné body a kolem nich pak Alice Nellis vystavěla lešení příběhu. Začali jsme se ve trojici s Davidem a Marthou scházet a pravidelně jsme pilovali jednotlivé scény a dialogy, abychom se v nich jako herci cítili dobře. Většinou to probíhalo tak, že my s Marthou jsme mluvili a mluvili, David nás poslouchal a něco si psal. Potom přečetl daný dialog, a tak pořád dokola až do konce scénáře. Byla to dost pracná, ale i zábavná etapa, protože jestli si vzpomínám, tak právě při ní v Davidově kanceláři vznikly moje oblíbené scény.
Pomohlo vám s Marthou, že se dlouho znáte z divadla?
Ano, známe se z Dejvického divadla i z jiných natáčení, máme za sebou docela dost projektů, kde jsme byli dvojice. Ale – a to jsem vlastně Marthě nikdy neřekl – cítil jsem, že pro tuto roli se budu muset vůči ní ještě víc otevřít, že ani to množství rolí, které jsme spolu odehráli, nebude stačit. Že nějaká část ve mně má před ní pořád jistý stud. A pokud ten ostych nepřekonám, nebude to dobré a na plátně to bude vidět. To mě na tom vlastně taky moc bavilo.
V čem je podle vás film Zátopek důležitý a přínosný pro současného diváka?
Nemám rád předpovědi ani nějaké určování, pro koho by měl film být a pro koho ne. Žádné umělecké dílo takto nevnímám a nikdy jsem nevnímal. Náš film vznikl jednoduše proto, že jsme ho chtěli natočit. Jen si troufám říct, poté, co jsem film viděl, že má duši a srdce. A upřímnost, která v něm leží, může oslovit kohokoliv.
Zdroj: Václav Neužil, Zátopek press kit
Nový komentář