Dobrý den, se mnou se doma nikdo neučil. Když jsem přišla ze školy, musela jsem se postarat o zahradu, zvířata, později i o domácnost. Na učení doma čas nebyl, uměla jsem to, co jsem se naučila cestou do a ze školy + o přestávce. Ostatní děti se bavily, kočkovaly o přestávkách, já jsem se učila. Máma byla učitelka v mateřské školce, takže neexistovalo, že bych něco neuměla. Střední školu jsem nevybírala ani tak podle toho, co by mě bavilo, jako spíš podle toho, aby to bylo dost daleko na dojíždění, abych se stihla naučit. Naštěstí se mi podařilo si školu najít skoro hodinu cesty od domu, takže to byl čas, který mi na učení musel stačit.

Nejstarší dcera, když měla nastoupit do základní školy, měla velmi špatnou výslovnost (byť její babička měla na starosti děti ve školce s vadou výslovnosti, u vnučky to neslyšela), navíc já jsem měla doma v péči svého postiženého bratra, který také špatně mluvil a dcerka, protože s ním hodně komunikovala a hrála si, tak mluvila velmi podobně jako on. Jenomže to v 6 letech bylo asi tak jako když opakuje čtyřleté dítě.

Takže dostala odklad školní docházky o jeden rok, dokonce se uvažovalo i o druhém roce, ale protože dcera patřila mezi větší děti, tak by v první třídě velmi "vyčuhovala" a tak druhý odklad nedostala. Měli jsme smůlu na paní učitelku hned v první třídě, i když byla dcerka multidyslektická - dyslektik, dysgrafik, dyskalkulik, tak toto paní učitelka neodhadla a sdělila jí (před všemi ostatními spolužáky), že je "tak blbá, že nezvládne ani zvláštní školu, natož snad normální

 ". I když na konci první třídy dcera skoro propadala, já se zajímala o možnosti jejího dalšího setrvání ve škole. Byli jsme na několika vyšetřeních v pedagogicko-psychologické poradně, i u jiných psychologů, na testech školní zralosti .... Říkala jsem si, že zvláštní škola bude jedno z posledních řešení (poslední by byla výuka doma). Náhodou jsem objevila běžnou základní školu, ve které byli speciální integrační třídy (dřív se jim říkalo vyrovnávací) s malým počtem žáků. U nich ve třídě bylo 13 dětí. Měly úžasnou paní učitelku, s individuálním přístupem k žákům, dceru si do třídy vzala a na konci druhé třídy měla dcera samé jedničky. Takže si myslím, že v původní škole nebyla chyba jen na straně dcerky, ale hlavně na straně paní učitelky.

Po ukončení prvního stupně jsme měli možnost výběru - některé děti šly do svých původních škol, vedené jako integrované, jiné odcházely na zvláštní školy, dcera zůstala v této škole, už v běžné třídě (mikrotřídy pro druhý stupeň neměli) také vedená jako integrovaná se specifickými poruchami učení.

Učit se s ní obnášelo každý den zkontrolovat všechny sešity, výpisky si psala na papíry, které teprve když jsem opravila, tak mohla přepsat do sešitů (tu chybělo slovo, tu část věty, háčky a čárky jsme opravovaly pak společně), vystřihovaly jsem obrázky, psaly referáty. Ještě v deváté třídě jsem musela kontrolovat tašku do školy, jestli tam má vše podle seznamu co tam má mít, protože na to zapomínala, včetně penálu, psacích potřeb a podobně. Prodejnu s učebnicemi znám velmi dobře, spolenčně jsme tam vybíraly různé procvičovací sešity, pomůcky na doma.

Devátou třídu ukončila s vyznamenáním, nastoupila na učiliště - obor cukrářka. Je manuálně zručná, práce jí baví, letos bude dělat závěrečné zkoušky. I po dobu střední školy se s ní učím, i když je pravda, že mnohem méně než na základní škole, opravovat sešity ale stále potřebuje, protože kdybych to neudělala, nebude schopná se z nich učit.  S odstupem doby jsem moc ráda, že jsem tenkrát po první třídě neposlechla její učitelku a nedala dceru do zvláštní školy.

Toť náš příběh s učením

Mějte se hezky  - mamina 73

Klobouk dolu před vaší trpělivostí a hlavně důsledností. Své dceři jste hodně pomohla.

Co vy na to, milé ženy-in? Máte také zkušenosti s dyslektikem? Napište nám o nich. Jak jste se učila vy? Šlo vám to dobře, nebo vás do toho museli rodiče nutit. Máte nějakou vzpomínku na učení v dětství? Co byste se chtěla naučit ještě dnes?

Pište na redakce@zena-in.cz

Reklama