Kdo to sem jde? Ahá, asi si budeme zase hrát s těmi tvory… Jak jen se jim říká… no jo, lidé! Ale tyhle jsem ještě neviděla. Nééé, berou do ruky moji ségru, tu né, já si chci hrát. Já jsem tady! Á, už si mě všimli. Jééé, no počkat, my si nebudeme hrát? Kam mě to nesete? A proč mě ten hodný pán, co se o mě a mé sourozence 8 týdnů staral, hladí a mává mi? Říká, že to jsou mí noví páníčci, že jsou hodní a že pro mě mají nějakou dobrůtku. Dobrůtku? Slyšela jsem dobře? Tak jo, já už nebudu kňučet. Vlastně, když to tak vezmu, tak nevypadají tak strašně. No, nechám se překvapit.

To je ale velká krabice, lidé tomu říkají domov, nebo taky baráček, ale mně to stejně připadá jako krabice. Tak mě nesou do té krabice (jako kdybych neuměla chodit sama) a konečně dostávám tu dobrůtku, piškoty… mňam, mňam. Musím to tady celé prozkoumat, hmm, támhle v tom rohu něco voní. No to jsou granule, ty já mám ráda, ale tyhle chutnají jinak, než ty, co jsme měli u maminky. Ale to nevadí, jsou dobré, tak je zbaštím.

Už je nějaká tma, tak si lehnu na tu deku, které moje nová panička říká Místo (a nebo pelíšek) a půjdu spát. Panička s páníčkem odešli do nějaké místnosti, kde jsem ještě nebyla.

Tak už je ráno. Panička s páníčkem konečně vylezli z té místnosti (zaslechla jsem, že tomu říkají ložnice) a nechápu proč, ale netvářili se zrovna nadšeně, když viděli, jaký jsem udělala krásný bobek, no, je pravda, že jich bylo trošku víc… asi mi ty granule moc nesedly.

Zase další krabice, ale tahle je na kolečkách. A je tady spousta lidí. Lidi – ty mám moc ráda! Je s nimi sranda,všichni si mě hladí, ale paničce se to moc nelíbí, říkala mi, že všichni nejsou hodní, tak si raději budu dávat pozor. Ta krabice na kolečkách je autobus a jedeme s ním k paničce do práce. Má to tady moc hezké. Hrajeme na schovávanou a tak, ale nechápu, proč se jí nelíbí, že čurám na koberec. Přece nepůjdu na dlaždičky, jsou strašně studené. Aspoň si teď hrajeme na honěnou, snaží se mě chytit, aby mi ukázala, že se to nesmí, ale já jí stejně uteču. No, tak jsem jí neutekla a panička mě vytahala za kůži za krkem, přesně tak, jak to dělala maminka, když jsem něco provedla.

Ještě jsem se ani nezmínila, že jsem Labradorský retrívr a panička s páníčkem mi říkají Stacey. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, ale teď už chápu, že to je moje jméno.

Tak jsme chodily s paničkou do práce asi týden a pak mě už začala nechávat samotnou doma.

Moc se mi doma nelíbí, když jsem sama, tak je to nuda, ale zase se aspoň pořádně vyspinkám a pak mám dostatek energie, abych mohla celé odpoledne a večer dovádět s paničkou a pánečkem na zahradě a nebo venku na procházce.

Pořád mě krmí těmi granulemi, už mi ani moc nechutnají a mám po nich průjem. Paničce se to moc nelíbí, a tak mi koupila jiné. Moc nevoní, ale jsou strašně dobré a syté. Stačí mi jen třikrát denně a mám dost. A už tolik nekakám. Panička říká, že jsou sice drahé, ale že se to vyplatilo, že i pěkně rostu a jsem dobře stavěná (to ale asi není zásluha toho papání, to mám po tatínkovi).

Teď už mi jsou tři a půl měsíce a je ze mě pěkná rošťanda. Moje panička (jen tak mimochodem se jmenuje Ilča a páníček je Martin) mě vzala ke své mamince, která má doma taky pejska… Je to sice takový prcek, ale je s ním sranda. Hlavně, když ho koušu do zadku, to mě pak vždycky honí po celém dvoře a chce mě taky kousnout. Jenže já jsem rychlejší. On už taky není žádný mladík, už mu je 6 roků.

No a to jsem málem zapomněla, hned první týden jsem se naučila čurat a kakat na noviny a teď pomáhám Ilče s uklízením bot. Vždycky je v noci, když pánečci spí, posbírám a odnesu je k sobě do pelíšku, kde je pak celou noc hlídám. Nevím proč, ale z toho čurání na noviny měla Ilča větší radost.

Tak a teď si jdu na chvíli lehnout, začínám být pořádně unavená.