Andrea je s Lukášem už nějakou dobu. Žijí spolu a až doteď spolu vedli celkem idylický vztah. "Vždycky jsem si na Lukášovi vážila toho, že se snaží zabezpečit sebe, potažmo nás oba. Protože od svého otce jsem tohle neznala. Teď ale jeho snaha přerostla s posedlost," začíná vyprávět Andrea.
Lukáš pracuje jako programátor. Koncem minulého roku se s firmou, pro kterou pracuje dohodl na placených přesčasech. "Lidí je málo a práce moc, takže bylo jenom otázkou času, kdy tohle přijde. Nebyla jsem překvapená," pokračuje Andrea.
Logicky se na svého přítele, který se vracel o něco později, než bylo obvyklé, těšívala o to víc. Na společnou večeři, občas i koupel, sledování televize nebo jiný společný program. Ostatně tak to dělali i předtím. Chvilku to tak fungovalo, ale pak začal stále častěji po příchodu z práce sedávat až dlouho do noci za počítačem a pracovat na vedlejších příjmech.
"Peníze nám ale nikdy nechyběly. Rodinu neplánujeme a pokud vím, není v plánu ani rekonstrukce, drahá dovolená, další auto, zkrátka nic, na co by si měl škudlit. A kdyby něco takového existovalo, byla bych první, komu by to řekl."
Andrea si myslela, že je to jen dočasné. Že se brzy unaví, nastřádá víc peněz a pak zase poleví a vše se vrtátí do starých kolejí. Jenže se zmýlila. Lukáš začal pracovat ještě víc a volný čas nemá prakticky žádný. Víkendy, kdy do práce nemusí, stejně odpracuje. Buď pro svou firmu, nebo pro někoho jiného. Nakonec tenhle pracovní zápal překročil únosnou mez.
"Zavedl to, že po příchodu z práce se se mnou nejde přivítat, ani nezařve ahoj od dveří, ale jde si mlčky rovnou sednout k počítači a opět pracuje. Do dvou, do tří do rána. Já už ho prakticky ani neznám," vysvětluje smutně Andrea. Samozřejmě se pokoušela svému příteli naznačit, že se jí daná situace nelíbí. Odbyl ji s tím, že někdo vydělávat musí. "To se mě dost dotklo. Oba vyděláváme stejně. Možná mu jenom vadí, že by bez svých vedlejších příjmů, bral míň než já. Jestli je to mužská ješitnost, co ho nutí dělat do zbláznění, to nevím. Každopádně finanční tíseň to určitě není."
Andrea se snažila Lukášovi vysvětlit, že takové nasazení nemusí jeho zdraví dlouho tolerovat a že se může i zhroutit, když to bude přehánět. Snažila se ho dostat několikrát do společnosti, na koncert, na ples. Za kulturou vždycky chodil rád, zvlášť rád, pokud šli oba. "Nemůžu, musí pracovat," zněla odpověď.
"Možná mě má za sobce, ale já ho vážně chci víc pro sebe. Ať si klidně pracuje, ale aspoň tři večery v týdnu bych uvítala, aby byly počítače vypnuté a aby tu byl jenom pro mě. Jako dřív. Nevím, jak mu ještě říct a nevím, co mám dělat. Cítím, jak se sobě vzdalujeme. Lukáše miluju, ale tohle teď momentálně není člověk, se kterým bych dokázala šťastně žít," uzavírá Andrea.
Co byste dělala vy? Nosíte si práci domů? Kolik hodin denně se věnujete práci? A kolik partnerovi?
Nový komentář
Komentáře
Tak něco podobného jsem měla taky doma. A jak to dopadlo? Po témeř deseti letech vztahu jsem z toho utekla a musím říct, že toho nelituju. Nyní mám skvělého manžela, který naštěstí do počítačů nedělá, a za nedlouho přivítáme přírustek do rodiny.
Tohohle bych se s bývalým asi nikdy nedočkala, hlavně že měl pořád pocit, že nás musí zabezpečit...
Manžel si také tahá práci domů a po příchodu pouští ihned počítač,ale občas od něj i odejde, tak to hrotit nebudu:)
Někdy je to tak, že v práci ho kdekdo otravuje a stanovené úkoly pak musí dodělávat doma.
Nehraje si na PC doma pasiáns nebo nepočítá sudoku?