Tak jako matky lpí na svých synech, tak lpí i otcové na svých dcerách. Nic se však nemá přehánět. Své o tom ví paní Lucie, na jejíž svatbě se její táta s budoucím zetěm poprali. O ni.

figh

Příběh slečny (dnes už paní) Lucie

Vyrůstala jsem jako jedináček, maminčina holčička a tatínkův mazánek. Zatímco ale maminka moje dospívání zaznamenala, táta se s ním nikdy nesmířil. Každý kluk, který se kolem mě jen mihnul, byl hned ten nejhorší, nikdo pro mě nebyl dobrý. Až jsem se seznámila s Robertem, sportovcem, fotbalistou, za kterého stálo za to bojovat, třeba i s vlastním tátou. To jsem ale ještě netušila, že ten boj opravdu proběhne, a to na naší vlastní svatbě.

Žádost o ruku

Bylo mi 23 let, když jsem otěhotněla, chtěli jsme to oba. Když jsem to doma oznámila, maminka zareagovala, že má radost, hlavně ať se teď více opatruji a že už se těší na vnoučátko. Táta jen ze sebe vysoukal: Ten gauner!

Když mě přišel budoucí manžel požádat o ruku, táta se s ním nebavil, jako by mu dával najevo, že mu ukradl dceru. Se mnou se také nebavil, neboť jsem ho zradila. Ve svatební den byl už od rána velmi zamlklý, bylo mi ho líto.
„Tati…“ přišla jsem za ním a vzala jsem ho za ruku.
Odsunul se: „Taky jsi nemusela tak spěchat“.
„Ale já ho mám ráda“.
„Nikdo Tě nebude mít rád tak jako já“ odpověděl a v jeho očích jsem uviděla slzy.
V tu chvíli se mi vybavily všechny radostné chvíle a okamžiky, které jsme spolu s tátou prožili. Ale přece to tak nemůže být donekonečna. Robert je hodný kluk, miluju ho a on miluje mě.

Svatební fiasko

Můj táta nikdy moc nepil, ale v den naší svatby si dával na posilněnou už od rána. Brzy se opil a krátce po obřadu se začal navážet do Roberta. Nadával mu, že je gauner, který se chce přiženit do bohaté rodiny, že si jeho dcera zaslouží někoho jiného, že fotbalisti jsou děvkaři a alkoholici, no prostě nebylo pěkné, co říkal. Rozbrečela jsem se, maminka se snažila tátu uklidnit… a pak šla se mnou na toaletu. Tu jsme slyšely za dveřmi velký křik a rozbíjení skla a když jsme se vracely zpět, myslela jsem, že se skácím, táta s mým - už manželem, se prali jako malí kluci. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. O koho se mám bát víc? Ještě o tátu, se kterým jsem prožila krásné dětství, a nebo už o manžela, se kterým chci strávit zbytek života? Bylo to hrozný pohled. Nakonec se strejdovi podařilo je od sebe odtrhnout.  

Táta utekl a bylo po svatbě. Byla jsem šťastná se svým manželem a zároveň nešťastná, protože mi bylo hrozně líto mého táty, jako by si mě chtěl na té svatbě ještě vydobýt zpět.

Jak dlouho ještě?

I když jsme u nás měli celé vrchní patro volné, hned po svatbě jsme se odstěhovali k manželovým rodičům, u nás by to nešlo. Tchýně s tchánem jsou pohodoví lidé, přijali mě hezky. Můj táta Roberta nepřijal. Když se nám před dvěma lety narodila dcerka a jemu vnučka, mysleli jsme, že se vztahy urovnají. Nestalo se, ani se nepřijel podívat. Stokrát jsem se snažila a dodnes snažím celou situaci nějak vyřešit, nejde to. Maminka mi říká, ať tomu dám čas, ale jak dlouho? Jak dlouho bude táta trucovat a budeme se k sobě chovat jako cizí lidé?

Čtěte také: