Milá redakce,

k vašemu dnešnímu tématu mě napadá jeden citát: „Malé děti  - malé starosti, velké děti – velké starosti“.

Vzpomínám, jak to bylo bezva když byly naše děti malé a marně přemýšlím, co vedlo našeho syna k tomu, že se tak změnil.

Vaše čtenářka

                                                                  Naše dítě

 

Byla jednou jedna moc šťastná maminka. Šťastná proto, že se jí narodil krásný chlapeček. Vychovávala ho společně s milujícím manželem a časem klukovi pořídili i sestřičku. S dětmi nebyly žádné velké problémy, byly hodné, rozuměly si, dobře se učily, prostě rodinka si žila docela hezky se všemi radostmi i starostmi, které běžný život přináší.

 

Dětem se rodiče věnovali, rodina byla vždy na prvním místě. Hoch ukončil základní školu, ukončil střední školu a zjistil, že by ho bavilo pomáhat a starat se o sociálně slabší jedince. Začal si tedy dělat příslušnou školu a začal také víc chodit s kamarády ven a hlavně na koncerty. Rodičům to ani nevadilo, byl vždy spolehlivý a  nedělal průšvihy, no a taky mu už bylo 18 pryč. Předtím ho žádné diskotéky nelákaly, byl spíš uzavřenější, ale kamarádů měl hodně.

 

Ovšem koncert jedné zahraniční skupiny na něho tak silně zapůsobil, že se začal o druh této hudby více zajímat, z peněz vydělaných na brigádě si zakoupil kytaru, naučil se na ní hrát a založil kapelu. Nástavbu úspěšně dokončil a začal pracovat jako kontaktní pracovník. Bavilo ho to a tak jeho život byla práce a kapela. Sám skládal texty,  s klukama začali jezdit po republice a později i do různých koutů světa. Sice nic nevydělali, jejich hudba se spíše týká užšího a specifického druhu publika – a to už rodiče mírně znepokojovalo. Hardcor není až tak v široké oblibě. Synek se podle toho také začal oblékat, přišel první piersing, druhý a další, první tetování, druhé a další . Nastaly domluvy, dlouhé debaty o stylu oblékání, o stylu života, o smyslu života a o všem možném, ale synek se časem odstěhoval se svou dívku a na názory rodičů moc nedal. Pořídil si další tetování.

 

Nezajímala ho tzv.  konzumní společnost, vše řešil hlavou proti zdi. Sice dokončil ještě bakalářské studium a svůj čas věnoval hlavně bezprizorním dětem, nakonec ale začal přicházet o iluze, když zjistil, že za svůj plat zaplatí sotva nájem a chod své skromné domácnosti, navíc měl pocit, že vše co pro děti dělá nemá žádný výrazný efekt. Začal se víc věnovat svému koníčku – kapele, a začal uvažovat o jiné práci. Sice dodělává  magisterské studium, ale vypadá to, že mu nebude vadit, když jej nedokončí. Tatínek rezignoval a maminka je velmi nešťastná.

 

Sice ví, že syn jí má rád, že je slušný,  ale také ví, jak těžké to se svým postojem k životu a se svou vizáží bude všude mít. Hodně lidí dá na první dojem, někdy je ta vizáž hodně důležitá. Dívka ho časem opustila, takže mu matka  občas vypomůže s domácností a také s financemi, protože ty jeho nestačí ani na základní vyžití.

 

A srdce ji krvácí, když vidí, jak chodí oblečený, poslední bezdomovec by se nemusel stydět. Když mu nabízí, že mu pořídí nové oblečení dle jeho vkusu, nechce ani slyšet – jeho odpověď je, vše mám, nic nepotřebuji. Chodí prostě rozdrbaný, neupravený a žije zřejmě v představách, že jejich kapela bude jednou slavná, přeslavná a snad i bohatá – to je možná jeho zatím nesplněný sen.  Kapelu upřednostňuje  před všemi povinnostmi. A maminka sní o tom, že její syn jednou přijde domů učesaný, vkusně oblečený, schopen vydělat si normální prací na normální živobytí. Že najde někoho, kdo mu zase vrátí ideály a radost ze života, že se mu prostě jednou „rozsvítí“. A tuší, že to nebude tak jednoduché, dokonce má strach, že to velké dítě prochází sebedestrukcí a pomoc odmítá. 

 

Kde je chyba, v kom je chyba, co se stalo špatně? Není to už zdaleka žádnej malej kluk a mamince čas taky letí.

 

Nejmenovaná

 

 

Naše milá čtenářko, velice děkujeme za váš příspěvek, který nás velice zaujal. Všichni máme děti, všichni víme, že největším posláním v životě matky je vychovat své potomky. A tak vycházíme z porodnice a v náručí si držíme ten ubrečený uzlíček a říkáme si: „ Z tebe já vychovám opravdového člověka. Ty budeš jiný, než dítě sousedky nebo kolegy z práce.“ A s hlavou plnou ambicí, jaké by zrovna toto děťátko mělo být, se vrháme do dalšího života a vychováváme a vychováváme. A přicházejí srážky, někdy menší, jindy se potomek natolik vzepře, že z toho nespíme, nejíme a trápíme se. Tohle je úděl nás matek.

I já přiznávám, že  malé děti jsou malé starosti a velké děti jsou velké starosti. Váš syn je už velký, chodí sice oblékaný jako bezdomovec(jak tvrdíte), ale pod neestetickým exteriérem se skrývá určitě citlivá duše, která je určitě velice empatická a dokáže se vcítit do bolesti druhých lidí. Berte svého syna takového jaký je, určitě vás jako matku obdivuje a miluje. Přijměte jeho vzhled a způsob života a určitě se vám to časem zúročí. Máte přece chytrého, zdravého syna a to je nejvíce důležité.

 

redakce@zena-in.cz

 

 

 Dnešní téma jsou naše děti. Jak je vychovávat, jak si s nimi hrát. Smutné i veselé příběhy čeká od vás naše redakce.

Pište.

Reklama