Martina, která vyrůstala na malém městě, vzdáleném přes sto kilometrů od Prahy, se vdávala ve dvaceti letech a za rok se jí narodil syn Lukáš. Těhotenství snášela dobře a samotný porod proběhl v rámci možností taky v pohodě. Když jí položili syna na břicho, byla vážně moc šťastná. Lukáš byl krásný, zdravý kluk a v životě by ji nenapadlo, že s ním něco není v pořádku. Matka se synem chodila na pravidelné 5b9bb25d92fe3obrazek.pngdětské prohlídky a očkování a Lukáš se od ostatních dětí zdánlivě ničím nelišil. „Je pravda, že ještě v roce nechodil, nežvatlal a na nějaké paci-paci taky nereagoval, ale přikládala jsem to tomu, že je jenom líný.“

Konečná diagnóza: autismus
Lukáš sice ve třech letech chodil, ale s jeho motorikou to nebyla žádná sláva. Podstoupil psychiatrická, psychologická, neurologická, genetická a bůhví jaká další vyšetření a nakonec Martině bylo sděleno, že má mentálně postiženého syna, který zřejmě trpí autismem. Nezbývalo jí nic jiného než se s tím smířit. Vzhledem k tomu, že se jí postupně rozpadlo i manželství, sáhla si až na dno svých sil, protože na vše zůstala sama. Martina se ale 5b9bb2c161eb6obrazek.pngnehodlala vzdát: zjistila adresu speciálně pedagogického centra (dále jen SPC), ve kterém se věnují autistům a rozjela se do Prahy. Vyšetření u Lukáše skutečně potvrdila autismus a lékaři ženě sdělili, že by pro jejího syna bylo dobré, kdyby žil v Praze, kde by se mu dostalo vhodné péče. Odhodlání mladé maminky bylo obdivuhodné – v Praze nikoho neznala a netušila, co bude dál. Azylový dům jim na rok poskytl útočiště a matka s Lukášem začala docházet do SPC zřízeného pro autisty v Chotounské ulici na takzvanou předškolní přípravu. Martina časem sehnala podnájem, skamarádila se s maminkami stejně postižených dětí a začala docházet do denního stacionáře Církve bratrské na Praze 3.

V čem je teda jiný?
Stejně jako každý zdravý člověk je i každý autista jiný. Lukáš naštěstí není agresivní, změna prostředí mu nevadí a je rád v kolektivu. Cizích lidí se nebojí, ale moc si jich nevšímá. Ovšem na návštěvy už s ním Martina raději nechodí – nikdy neví, za jak dlouho se začne nudit. To pak musí okamžitě domů. Tak zve návštěvy k sobě a je to v klidu. Lukáš rád poslouchá hudbu a dokáže dát najevo, která písnička se mu líbí a kterou nechce poslouchat. Jeho maminka 5b9bb383bd5d6obrazek.pngzdůrazňuje, že není pravda, že autisté nedávají najevo city – platí: jak kteří. „Lukáš si přijde pro pomazlení, dá mi pusu a nevadí mu oční kontakt. Při synově postižení mám vlastně štěstí.“ Ale i Lukáš, když se mu občas něco nelíbí, dovede na sebe s  vervou upozornit. „Já už jsem na jeho „amoky“ zvyklá, ale okolí na jeho křik, neartikulované zvuky, dupání, mávání rukama reaguje různě. Snad nejhorší reakci jsem zažila v autobusu, kdy na mě jeden chlap křičel, proč takového debila tahám mezi lidi. Ale tenkrát se mě naštěstí ostatní lidi zastali.“ Zlé poznámky a opovržlivé či soustrastné pohledy Martina už dávno nevnímá. Musí být klidná a vyrovnaná, aby měla rychlé reakce a nervozitu nepřenášela na syna.

Pořád být ve střehu
Proč rychlé reakce? Tím, že Lukáš neumí vyjádřit své pocity a neuvědomuje si nebezpečí, hrozí u něj riziko nepředvídatelného chování. Jednou seděla s Lukášem na lavičce a na chviličku se přestala soustředit. Byl to mžik, přesto se její syn bez jakékoli příčiny rozeběhl a zastavil se až uprostřed frekventované silnice. Naštěstí se mu auto stačilo vyhnout a nikomu se nic nestalo, ale Martina si uvědomila, že už nesmí nikdy dopustit, aby se taková situace opakovala. „Vyřešila jsem to možná dost svérázně, ale funguje to – koupila jsem dlouhé vodítko na psa! Na každém konci je karabina, jednu zaháknu sobě ke kalhotám, druhou Lukášovi k opasku a je po problému.“ Jenže jiné problémy jsou řešitelné daleko hůř. Pokud chce Martina zajít k lékaři, musí zajistit hlídání syna. Díky finančním problémům jsou ovšem její možnosti značně omezené. Když je to možné, odvede syna do stacionáře a tam se o něj postarají. „A když to možné není? Tak prostě k doktorovi nejdu. Marodit si stejně nemůžu dovolit. Jediné štěstí je, že Lukáš má 5b9bb3038df74obrazek.pngskvělou imunitu a vůbec není nemocný.“

Plány do budoucna
Maminka Lukáše je na syna pyšná - dělá velké pokroky. Přestal nosit pleny, naučil se jíst lžící, frekvence záchvatů se prodloužily a díky speciální škole i stacionáři už není tolik fixovaný na svou matku. Ale přesto si Martina nemůže najít práci ani na zkrácený úvazek.
„I když je Lukáš ve škole, musím být, stejně jako ostatní maminky autistických dětí, kdykoliv k dispozici. To pro případ, že by se synem nastaly komplikace. Proto je pro matky ve škole zřízená místnost, ve které si povídáme, střídavě si dojdeme nakoupit a čekáme na konec vyučování, které trvá čtyři hodiny.“ Dalším velkým pozitivem jsou návštěvy stacionáře, do kterého Lukáš dochází třikrát týdně a jak Martina říká, mezi děti se pokaždé těší. A co plány do budoucna? A dá se s autistou budoucnost vůbec plánovat? „V případě Lukáše snad ano. Přála bych si, aby v budoucnu žil – v rámci možností – samostatně a já se nemusela trápit, co s ním bude, až budu stará a nebudu se o něj moct starat. Synovi je teprve dvanáct, takže na jakékoliv plány je ještě brzy, ale jednou bych chtěla, aby žil v „chráněném“ bydlení. A jestli to vyjde, tak pokud jsem to ještě nezapomněla, začnu myslet na sebe a na svůj život,“ se smíchem uzavírá vyprávění žena, která má optimizmu a energie na rozdávání.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Co je to autismus?
Autismus je jednou z nejzávažnější poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě.
Autismus doprovází tzv. „triáda“ symptomů. Jsou to: narušení sociální interakce a komunikace, představivost a imaginace, problémy v chování. Pervazivní vývojové poruchy mají svůj počátek v raném dětství, projevují se od narození nebo začínají v období kolem 2-3 let věku.
 

Kdy podstoupit s dítětem vyšetření:

  • do 12 měsíců nežvatlá
  • do 12 měsíců negestikuluje (nenatahuje ruku, neukazuje, nemává na rozloučenou)
  • do 15 měsíců nenapodobuje
  • do 15 měsíců nechodí
  • do 16 měsíců neužívá slova
  • do 24 měsíců spontánně neužívá slovní spojení

K vyšetření dítěte není potřeba doporučení odborného lékaře.
 
Kategorie autismu: (tzv. funkční typy)
Vysokofunkční – intelekt – nadprůměrný, průměrný, subnorma, snížené sociální IQ
Středně funkční – lehká mentální retardace, středně těžká mentální retardace, snížená adaptabilita
Nízkofunkční – těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace.

Zajímá vás toto téma dál? Čtěte například na:

Čtěte také:

Reklama