Můj muž od nás odešel, když bylo Robertovi deset let. Našel si mladou slečnu a mně řekl, že v životě potřebuje změnu. Přišlo to tehdy tak náhle, že jsem ani nestačila skutečně zaznamenat to, jak si manžel balí kufry, jak Robert pláče a prosí ho, aby od nás neodcházel.... Vím, že jsem to tehdy vnímala jen jako sen a měla jsem pocit, že to, co se děje, nemá s realitou nic společného.

 

Bohužel to ale realita byla a já s Robertem zůstala sama. Syn se nemohl smířit s tím, že od nás jeho otec odešel. Upadal do depresí, po nocích plakal a začal se i pomočovat.

Nakonec jsme museli navštívit dětského psychologa a k němu jsem s Robem chodila dlouhé tři roky.

 

Můj muž neselhal jen jako manžel, ale i jako otec.

S onou slečnou si založil novou rodinu a na Roberta se doslova a do písmene vykašlal. Syn ho přestal zajímat a já měla pocit, že snad ani neví, že nějakého syna kdy měl...

 

Jak Robert rostl a jeho puberta začala být v plném rozkvětu, začal se povahově měnit.

První náznak jakési změny byl ten, že z hloubi své duše začal otce nenávidět. Hovořil o něm hodně ošklivě, dokonce jsem našla i jeho školní sešit, kde si psal různé nadávky směřující právě k otci...

 

Tehdy jsem s Robertem měla dlouhou řeč. Snažila jsem si s ním vždy o všem otevřeně popovídat. Nechtěla jsem, aby mezi námi bylo nějaké tajemství. A co víc, chtěla jsem, aby věděl, že já tu jsem pro něj a budu tu pro něj vždy...

Vím, že mu nikdy nenahradím otce, nicméně jsem se snažila být alespoň dobrou matkou, která má pochopení a snaží se vždy být svému dítěti oporou.

 

A zde asi byla ta největší chyba.

Spoléhala jsem na to, že mezi mnou a Robertem je upřímnost, víra v toho druhého, důvěra...

Když se Robert v šestnácti letech chytil party, dělala jsem vše možné i nemožné, abych ho udržela v mezích. A pochopitelně jsem se snažila o to, aby na něj kamarádi neměli špatný vliv....

Ale zná to asi každá matka: poručit něco dítěti v tomto věku není nic platné.

 

Každopádně toto období jsme přečkali celkem bez úhony.

Robert sice začal kouřit (a myslím, že nejednou ochutnal i marihuanu), opíjel se, ale alespoň nepřišel do konfliktu se zákonem.

 

Jenže co bylo bylo a dnes se už věci mají jinak...

Robertovi je čtyřiadvacet let a už si skoro měsíc odpykává trest za rozkrádání cizího majetku.... Jak se to stalo? Jak do něčeho takového mohl spadnout?

 

Upřímně, netuším... Snažila jsem se vždy syna vychovávat podle nejčistšího svědomí, snažila se mít vždy přehled, kde je, s kým je a co dělá ve volném čase. Ale bohužel jsem Robertovi až moc důvěřovala...

 

Dnes vím, že většina z toho, co mi říkal, byly lži.

Věřila jsem, že jede s kamarádem na chatu, že jede lyžovat, či stanovat.... Ale již jsem si neověřila, zda tomu tak skutečně je.

Nevím... asi jsem myslela, že když je mému synkovi přes dvacet let, není třeba ho sledovat, pátrat a kontrolovat, zda nedělá nic špatného.

 

Byla to však chyba...

 

Nemohu se smířit s tím, jak se mi má výchova vymkla kontrole a dávám si za to hroznou vinu... Tolik jsem se snažila vychovat z Roberta dobrého člověka!

Bohužel se mi to nepovedlo.

 

Bydlím v malé vesnici a prožívám zde hotové peklo.

Lidé se mi straní, pomlouvají mne, ukazují si na mne prstem... Všechny kamarádky a známé se ke mně otočily zády a já to chápu. Můj syn je kriminálník a s tím ony nechtějí mít nic společného.

Nevím, jak toto období zvládnu, jak se se vším vyrovnám....

Jako matka jsem selhala a to vědomí, to břemeno si ponesu po zbytek svého života.