Už od dětství jsem tak nějak tíhla ke sportu, ale ze začátku to vypadalo dost tragicky, bo jsu levá jak šavle. Tak jsem postupně vystřídala ping – pong, atletiku, veslování, ale všude jsem vydržela jen chvíli. S rodiči jsme jezdili na hory, v zimě lyže a běžky a v létě turistika, to mi docela šlo, no lyžování samozřejmě míň...
Ale pořád to nebylo ono, protože i se ségrou jsme neustále přemlouvaly rodiče, že chceme jezdit na koni. Když nám bylo něco kolem deseti let, tak se náš sen stal skutečností, a od té doby se u nás vše točí kolem koní. Zpočátku to bylo spíš o docela tvrdé práci než o ježdění. Oddíl vedl pevnou rukou pan Jan Pavlica st. a naučil nás řádu a disciplíně, za což jsme mu teď se ségrou obě nesmírně vděčné, i když tenkrát jsme některé jeho výtky a zákazy i obrečely.
Ježdění bylo ze začátku velmi těžké, protože jsme se začínaly učit na velkých koních a ti si s náma často dělali, co chtěli. Taky brzy přišly první pády a úrazy – zlomená ruka, naražená kostrč, pošlapané nohy, spousta modřin a odřenin. Ale nic už nás nedokázalo odradit a asi za pět let v oddíle jsme si mohly udělat jezdeckou licenci a vyjet na první závody. To byla nádhera!
Tohle už je dneska jenom krásná minulost, ale koně nás provází celým životem. Ségra si našla přítele, taky koňáka, a už rok mají spolu farmu, takže teď máme vlastní koně doma. Jsem tam každou volnou chvilku a s radostí se věnuju nejenom ježdění, ale taky práci kolem. Obě máme vlastního koníka, se kterým jezdíme závodně parkury, a docela se nám daří. Můj koník se jmenuje Brix a je to „koňská osobnost“, to byste nevěřili, jak se třeba dokáže urazit.
A co mi tenhle sport vzal? Mám mnohem míň volného času a musím hodně přemýšlet, které akce s kamarádama se budu moct zúčastnit a kdy radši pojedu na závody nebo budu muset sklízet seno. Takže jsem taky přišla o pár kamarádů, ale ti opravdoví naštěstí zůstali.
Ale získala jsem toho mnohem víc – dobře vymodelovanou postavu prací, spoustu kamarádů se „stejným postižením“, nádherného koně a s ním i pocit úspěchu z výhry, no a hlavně neopakovatelné zážitky, které mi nikdy nikdo nevezme.
děkuji vám dvojnásob. Jednak za první příspěvek a jednak za jeho téma. Koně jsou moje celoživotní láska, ale bohužel jsem neměla příležitost jezdit v dětství, takže mi tak trochu ujel vlak. Už se to asi nenaučím tak dobře a o závodění už vůbec nemůže být řeč. Ale teď o minulém víkendu jsem jezdila v lesích a oborách kolem Orlíka a byl to pro mě jeden z nejkrásnějších zážitků v životě.
Nový komentář
Komentáře
Nemáte náhodou někdo zkušenosti se zvyšováním sportovní výkonnosti? hlavně zdravě tedy prosím?
Nejkrásnější prázdniny jsem trávila na farmě s huculy, jen za stravu, neumím jezdit dobře, ale vím, že taková projížďka lesem na koňském hřbetu je nádherná.
Amálie: Odkud jste, jestli to není tajné? No co, někoho holt táhne něco jiného
, hlavně se do ničeho nenechat nutit.
Obecně se říká, že kůň bez problémů unese pětinu své váhy. No a velcí koně minimálně těch 500 kg mají, takže žádný strach.
Buď šťastná,že to tak máš.....
Domam máme 24 parkurových i dostihových koní, jezdit můžeme, kdy se nám zlíbí a my ne a ne. Jsem holt dcera rally závodníka, odkojená benzínem.
Já myslím, že nikdy není pozdě na to se začít učit jezdit na koni. K nám chodí pán s vnučkou, té koupil poníka a sám začal s ježděním a je mu 55. A mamku, které je tenhle rok 50 zrovna učíme se ségrou cválat.
A že nezávodíte, to neva. Upřímě krásná vyjížďka je lepší než nějaké závody
Taky jsem jezdila hodně dlouho, ale bohužel jsem nastoupila do práce a ubylo času, ale sestra žije s přítelem a jeho tatínek koně chová tak vždycky, když přijedu na dovču tak si taky zajezdím. Je to jeden z nejkásnějších sportů, protože je v něm moře lásky a romantiky
