Ahoj Nioneto!
Zrovna včera jsem si tak říkala, že můj sen se určitě nikdy nesplní! Takže dneska si mi svým tématem fakt přihrála.
Už jako malá holka jsem nikdy nezažilo to, co ostatní děti ze třídy. Nikdy jsem nechodila hezky oblečená, podle poslední módy, nikdy jsem neměla úžasné hračky, které letěly, nikdy jsem nejezdila na dovolenou. Proč? Protože rodiče na to neměli. Táta byl v invalidním důchodu a máma pracovala jako uklízečka a já si dodnes pamatuju, že kolikrát jsme před výplatou měli třeba k obědu jen vývar. Vánoce byly u nás jen symbolické, maximálně jsem dostala něco, co jsem opravdu nutně potřebovala, ale o dárku, ze kterého bych měla radost, se mi mohlo jenom zdát.
Když jsem dospěla, zařekla jsem se, že můj život bude jiný! Moje děti budou mít daleko víc věcí než já a zažijou rok co rok dovolenou a bohatého Ježíška.
Vyučila jsem se cukrářkou a brzy po vyučení zjistila, že tedy můj plat bude opravdu jen na vyžití z výplaty do výplaty a o nějakém cestování (co jsem měla v plánu) si můžu nechat jenom zdát.
Říkala jsem si, že tedy až se vdám, situace se určitě otočí.
Vzala jsem si moc hodného chlapa. Klape nám to, máme se moc rádi, ale situace, po finanční stránce se nezměnila. Spíš naopak.
Honza totiž má jen základní vzdělání, a tudíž sehnat dobře placenou práci je úkol nadlidský.
I když oba pracujeme od rána do večera, o vlastním bydlení, nebo o cestování si necháváme jen zdát. Moc bychom chtěli miminko, jenže si netroufneme ho přivést do rodiny, kde je finanční situace skutečně zlá.
No a tak si dál sním svůj sen o tom, že si budu jednou žít jako prase v žitě a nebudu muset v ruce otáčet každou korunu.
Nový komentář
Komentáře
Přeju hoooodně
, ať se vše brzy zlepší a žijete si líp a líp!!! Co třeba jako cukrářka trošku podnikat? Nabízej svůj kumšt na svatby,oslavy,apod...není to sice žádná sláva,ale i tak nějaké penízky bokem se hodit budou no ne?
Rikina: O tom právě píšu.Sem tam totiž něco upeču a kdybych to měla prodávat,tak by se asi všichni divili.A nejvíc já.
Suzanne: Hm, ale mně připadá, že autorka příspěvku pro svůj sen nehodlá nic udělat. Třeba se něco naučit a mít lépe placenou práci.
Suzanne: Presne tak. Mit se dobre je asi sen mnoha lidi, rozhodne neznam moc lidi jejichz sen by byl pomahat bezdomovcum nebo asocialum, i kdyz asi je to cil vznesenejsi. A jestlize byl nekdo chudy jako dite, proc by si nemohl chtit prilepsit a dostat se z toho obludneho kolotoce? Ja taky doporucuju zacit podnikat, treba v malem, ono se to rozjede. Hlavne clovek nesmi byt liny a cekat, az mu co spadne do klina.
JanaVi: a proč? Kdo se má jako prase v žitě, má podle mě dostatek peněz, dostatek lásky, dostatek zdraví, dostatek duchovna. Na všem se dá VÍCEMÉNĚ pracovat. S mými sny je to dost v souladu.
Doufám, že je to jen vtip. Mít jako životní sen "mít se jako prase v žitě", mi tedy přijde divný.
Nedávno jsem se náhodou ocitla na akci APM ČR (asociace podnikatelek a manažerek). Pokud vím, mají program (dotovaný EU) pro začínající podnikatelky, zaměřený na ženy s dětmi a ženy vyššího věku (skupiny, které velmi obtížně nacházejí práci). Nicméně, jak jsem pochopila, pomohou každému, kdo si chce vytvořit vlastní pracovní příležitost, poskytují konzultace, pomáhají s problémy - nehodí tě do vody, ale pomáhají i nadále, kontaktují, radí. Neplatí mi za reklamu, ale tohle se mi setsakramentsky líbilo, proto o tom píšu. Určitě mají nějaké www stránky, zkus se na to podívat, něco zjistit, určitě se v rámci toho projektu nějaký nápad najde.
lilithheta: ale ty milionky se asi samy nenaskytnou - a proc muze nezamestnas jako pomocnika a nerozjedete neco sami?
lilithheta: no, byla to nadsazka....proste jestli si vydelala tolik penez, aby si autorka mohla pořídit bydlení a dítě...holčičky jsou drahé, ale zase se vyplatí
Hanela: Mým snem rozhodně není vydělat miliony (ale kdyby se naskytly milionky nebyla bych vůbec proti
). Mě by stačilo poctivou prací si vydělat na důstojný život a ne to v čem člověk žije teď.
Rikina: gerda: u nás na chatě je PANÍ cukrářka, opravdu s velkým P, také začala po revoluci podnikat, její výborné dortíky brali ve vesnicích okolo di krámu a ona sama každou letní sobotu (jinak fakt nevím
) dopoledne prodávala u svého domu to, co přes noc napekla. A hned to bylo pryč...
bylo to výborné a za rozumnou cenu. Ale tohle prodávání vydrželo jen pár let, teď už dodává jen do obchodů což je pro nás velká škoda
a taky nevím, jestli si vydělala miliony, jak je každého snem
Tím chci říci, že to jde, podnikat v cukrářství, ale asi ne každý na to má buňky
Ovšem se základním vzděláním....to opravdu nevím
gerda: vím o "vyhlášené cukrářce", jenže ta má za své výrobky tak vysoké ceny, že normální člověk si to koupí leda k nějaké obzvláštní příležitosti - velmi kulaté výročí, svatba atd. Na to se ale asi nedá spoléhat, že by to jednoho uživilo. Ta paní to taky má jen jako přivýdělek, a tvrdí, že levnější být nemůže, pro vysoké ceny surovin a energie. Takže to asi není řešení pro "život v žitě"
Já si taky myslím, že nejde jen o to, sedět doma a brečet. Manžel si musí doplnit vzdělání, případně chodit na brigády a přivydělat si (oba), dokud nemají děti. Já jsem zůstala se 2ma dětmi po rozvodu sama...a dnes téměř 2 roky po něm - vzchopila jsem se, mám práci 2x tak placenou, našla jsem si přítele...dnes nepláču nad rozlitým mlékem a jdu dál...a chopím se každé šance, kterou život nabídne. Tak se vzchopte i vy dva, nebrečte a mazejte něco dělat :-))
Pokud vim, tak v cukrarstvi tady podnika napr. Lenra ( doufam, ze jsem to nepopletla ) a ze by trela bidu s nouzi si teda nemyslim. Sednete si s muzem, dejte hlavy dohromady a neco vymyslete...
gerda: ono se to nevyplatí péct na kšeft
.Vím o čem mluvím.A pokud chodí do práce,tak by to musela dělat po nocích.
grice:Taky máme platy tak na vyžití a o dovolené zatím jenom sníme.
Ketynko, a nezkoušelas nabídnout svoje výrobky v okolí? Já sama dobře vím, jak bych ocenila, kdyby mi někdo např. na Vánoce upekl krabici domácího cukroví. Drobné cukroví nenávidím dělat, je to piplačka. Dobrá vyhlášená cukrářka se podle mě může uplatnit a si vydělat, ale chce to napřed nabídnout známým, ti to předají dál...vybudovat si stálou klientelu. Dnes má málokterá zaměstnaná ženská čas na to hrát si s cukrovím, leda tak litou buchtu na plech:) - a manželovi bych radilo doplnit si vzdělání, protože je dost mladý na to, aby s tím vystačil celý život. Rekvalifikaci musí často prodělávat i lidi kolem padesátky, tak se snad nemusí bát? Dokud nemáte dítě, jde to bez komplikací. Ale musíte se sami snažit, nikdo vám dnes sám nic nenabídne...teď mě napadla jedna knížka od americké autorky, jmenuje se to Jezte dorty a je tam případ ženy, která si moc nevěřila, ale dobře pekla a pak z toho měla nakonec výnosnou živnost. Babička říkávala: "kdo se bojí, moc vystojí", tož se nebojte a uvidíte, že to půjde!
Ahoj Kettynkko,nedávno jsem někde četla,že pokud si něco moc přejeme a chceme to,určitě se nám sen splní !Držím pěsti aby se vše v dobré obrátilo !
Milá Kettynnko,
Držím pěstičky!
doporučovala bych Ti se začít učit angličtinu a chodit třeba na nějaké cukrářské soutěže.Myslím, že bys měla šanci sehnat práci v zahraničí. Kamarádka s manželem jsou již 10 let v Německu na horské chatě - on dělá údržbáře, ona servírku a mají okolo 30 tisíc plat.
Jestliže se chceš mít v životě jako " prase v žitě ", musíš něco obětovat.
miriska: Jak píšeš chtějí cukráře, kuchaře ... . To je sice hezké, ale jak je vidět, tak tyto profese jsou zase mizerně placené. Tak si teď má člověk vybrat
Buď vystudovat něco, kde je velká pravděpodobnost, že se nesežene uplatnění, nebo vyučit se něčím, ale zase být doživotně mizerně placený 