Je to už několik let, ale i přesto se mi jeden pán vybaví, kdykoliv dojde řeč na šéfy, obzvláště ty povedené. On mezi nimi zaujímá čestné místo.

Během posledního ročníku na VŠ jsem plánovala daleké cesty a usoudila, že si na ně nejlépe vydělám prací v cizině. Chtěla jsem se vyhnout vysokým nákladům na cestu, tak jsem se rozhodla pro sousední  Německo. Cizí jazyk mě neodradil, přihlásila jsem se na tříměsíční intenzivní kurz a uklidňovala se, že se stejně můžu domlouvat anglicky. Cha, tak to jsem se spletla, ale jazyková nevybavenost u práce v kuchyni nebyla velkým handicapem.

Přes agenturu jsem sehnala místo v bavorském hotelu v podhůří Alp a tam měla tu čest pracovat dva a půl měsíce pro pana Batzera. Nevím, jestli bych tam sama vydržela, ale díky dvěma dalším spolutrpitelkám z Česka a nádherným horám za okny byl pobyt v té zapadlé vesničce snesitelný.

Dokonce jsem si začala pravidelně zapisovat do deníčku, protože mi bylo jasné, že podobné zážitky se těžko kdy budou opakovat a byla by věčná škoda je nezachytit. Bohužel tento deníček spočívá někde v šuplíku, ale myslím, že na pár příhod si vzpomenu i bez něj.

Náš šéf, pan Batzer byl velmi šetrný. Velmi. Po měsíci jsme se troufly zeptat, jestli bychom nemohly k snídani dostat něco jiného než chleba s máslem a marmeládou. Úžas v jeho očích byl upřímný. S bolestí v srdci nám odkrojil pár plátků sýra a příští ráno bylo vše zase při starém. Jindy jsem jako pomocná síla v kuchyni byla pověřena předchystat saláty do misek. Pouze předchystat, což obnášelo do každé misky odměřit hrstičku mrkve, zelí, pár plátků okurky atd. Dokončovací práce prováděl p. Batzer osobně. Zkontroloval počet koleček okurky, zamračeně z každé misky jedno či dvě odebral a vrátil zpět do zásobníku, případně zmenšil hromádku mrkve, když se mu jevila příliš velkorysá.

Po necelých dvou měsících už jsem si připadala hodně ostříleně, ale právě s koncem sezóny a tím spojeným úbytkem práce se mohla projevit fantazie našeho šéfa.

Na vysvětlenou. V Německu se třídění odpadu bere hodně vážně, za popelnice se dost platí, takže Němci opravdu třídí úplně všechno. My třídili taky. Jenže odvoz trochu vázl, a proto se třeba papír hromadil v rozlehlém sklepě. Skládali jsme ho do komínků, z kterých postupně vznikaly haldy a cesty mezi nimi se povážlivě zužovaly.  A proč to tak zdlouhavě rozebírám. Jeden den jsem zvládla svou práci v kuchyni moc rychle, ale jestli něco p.Batzer neměl rád, tak to byla nevyužitá pracovní síla. „Vezměte si vysavač a pojďte za mnou, něco vám ukážu.“

Tak jsem poslušně klusala za ním a čekala, co z toho vzejde. Zamířil do sklepa a tam dramaticky zamířil prstem na starý, sešlapaný koberec mezi hromadami použitého papíru a jiným harampádím. „Vyluxujte tady,“ zavelel, nečekal na můj výraz a odkráčel důležitě pryč. Zůstala jsem tam stát a v duchu se snažila vyřešit, jestli jsem blázen já, nebo on. To vážně chce, abych vysávala ten hnusnej koberec ve sklepě mezi odpadky, starými krámy a jiným bordelem?

A co jsem udělala? Co asi :-) Během téhle brigády jsem už pochopila, že kvalita práce se odvozuje od času s ní stráveného, tak jsem nechala lux řvát, procházela jsem se po sklepě, zkoumala jaké poklady skrývá (a že toho nebylo málo – celé sady skleniček na víno, na panáky, talíře, misky..., vše zanesené vrstvou několikaletého prachu) a po dostatečné době jsem opravdu koberec přejela luxem a šla nahlásit splnění úkolu. Šéf byl spokojen.

Asi za dva roky projížděla náhodně touto vesnicí jedna z mých tehdejších spolupracovnic. Neodolala a zašla se projít kolem hotelu. Byl zamčený, podle vzhledu už delší dobu a od známého z vesnice se dozvěděla, že náš pan šéf skončil za mřížemi. No, dobře mu tak :-)

Chica

-------------------------------------------------

Milá Chico, jako kompenzaci za takového lakomce Ti posíláme z redakce malou pozornost. Věříme, že Tě potěší....

Krásné úterní odpoledne všem přeje