„Dozvíš se spoustu nových věcí, přece nechceš zůstat hloupá,“ byl nejčastější argument mojí maminky, když viděla, jak se prohlubuje moje nechuť s blížícím se nástupem školního roku. Mého prvního v životě.
Jak ale mohly nějaké hloupé a naivní školní říkanky nahradit úžasné drastické pohádky mojí milované babičky, u které jsem trávila každé léto? Jak mohlo být pro mě zjištění, že 2 + 2 = 4, přínosem, když jsem už dávno bravurně dělila množství nakradených hrušek mezi počet zúčastněných „loupežníků“? A co nějaká prvouka, když jsem i za letu poznala každého ptáčka zpěváčka nebo rybičku či jinou havěť v místním potoce?
Kromě party dětí a dvou mladších bratranců, se kterými jsem coby Rybana sdílela na zahradě indiánský vigvam postavený z panáka na sušení sena, byli mými nejlepšími kamarády kočky, psi, koza Líza, srnka Lenka, dědovi koně, ochočené hrdličky a racek, králíci, dokonce jsem měla své oblíbenkyně i mezi slepicemi. A opusťte takový ráj kvůli hloupé škole!
Brr, škola volá!
I přes kladený odpor mě tedy nekompromisní rodiče s dvoudenním předstihem (abych se stačila aklimatizovat a duševně připravit) unesli do Prahy. Čekaly na mě nové šatičky – skládaná kostkovaná sukýnka a kabátek (asi jakože dospělácký kostýmek) a červená mikinka. Snad jen červené lakovky s páskem přes nárt a kytičkou a opět červená nová školní brašna se spoustou serepetiček trochu uchlácholily můj nefalšovaný žal. Přesto jsem s rodiči tvrdošíjně nekamarádila.
Pak nastal den „D“. Ráno mě vzbudili už v půl sedmé (!), snad – aby mě stačili uklidnit z očekávaného hysterického záchvatu (tu radost jsem jim ovšem neudělala) – a po slavnostní snídaní (kakao, rohlík se šunkou) jsme se vydali na cestu. Já s kytičkou, starší sestra (bez kytičky), která ovšem utekla za spolužačkami, maminka, dejvická babička a tatínek s kamerou.
U školy už se mi ale roztřásla kolena. Pak si moc nepamatuju – jen líbání a křečovitý smích, vrčení kamery a pionýrky, které mě odvedly do třídy. Vybrala jsem si zadní lavici v koutě a místo vedle zarputile se tvářícího zrzavého kluka.
To se ovšem hned po příchodu vysušené nesympatické paní učitelky změnilo. A tak – zřejmě podle rodičovských instrukcí – jsem se ocitla v první lavici uprostřed, vedle protivného brejlouna, uťáplé holčičky s odstávajícíma ušima, oděné do podobného kostýmu jako já.
Tak tady já nebudu!
Oběhla jsem budovu a dírou v plotě jsem se vydala do světa. Kam teď? Nejdřív jsem zašla do sámošky, kde jsem si za nějaké úspory koupila tiky a mejdlíčko. Pak jsme zamířila do parku. Jen tak jsem zevlovala a přemýšlela, zda už můj útěk „praskl“, a jak mám dál postupovat.
Cítila jsem se jako Robinson. V poledne jsem snědla svačinu a pokračovala strategicky směrem do Dejvic, kde bydlela má druhá, už ne tolik oblíbená babička (nadržovala sestře). Měla jsem v plánu říct si o peníze na vlak a vydat se zpátky k babičce a dědovi na venkov. Vždyť jsem tam měla ještě tolik „rozdělaných“ záležitostí!
Když teď na to vzpomínám, měla jsem velké štěstí. Na asi tříkilometrové trase jsem přešla několik docela nebezpečných křižovatek. Ale babička nebyla doma. Nenapadlo mě, že se ještě nevrátila z naší ranní výpravy do školy, a v té době právě spolu s esenbáky utěšuje moji plačící maminku a hysterického tatínka.
Poradím si jinak!
Co naplat. Změna plánu. Vylovila jsem z brašny poslední drobné, které jsem ráno tajně vybrala z prasátka. Já věděla, že se budou hodit! V Dejvicích to byl jen kousek na nádraží. Vysypala jsem na pultík pokladny všechny drobné a ptala se, kam až za ně dojedu. Paní u okénka nejprve zkoukla hotovost složenou převážně z čokoládových mincí, a pak si teprve pozorně prohlédla mě: „A kampak máš namířeno?“
„K babičce a dědovi. Do Jezbořic!“ divila jsem se, že neví, kde to je. „No je to na kopci. Dole teče potok a je tam koupaliště. A hospoda. A krám. A je tam moc hezky…“
„Tak si chvilku počkej a já ti řeknu, až pojede vlak do těch tvých Jezbořic,“ usmála se na mě a šla něco vyřizovat. Čekala jsem dlouho, ale naštěstí mě celou dobu rozptyloval velký křižák, kterému jsem házela mouchy do sítě. Už ani nemohl…
Pak najednou poklidnou ospalou atmosféru pozdního léta pokazil strašný šrumec. „Co se děje, kdo to tak křičí?“ To bylo zklamání. Maminka, tatínek, babička, dokonce i sestra, pokladní, strážníci a ještě další lidi. Najednou mě chytalo několik rukou, všichni se překřikovali a líbali mě ještě víc, než když se se mnou ráno před školou loučili.
„Já věděla, že mám tušit zradu,“ dívala jsem se vyčítavě na paní v železničářské uniformě. Vždyť u babičky v Jezbořicích přece vůbec nejezdí vlak!
Pozorovala jsem ten mumraj a měla jasno: „Příště, příště to vymyslím líp!“
Vaše succubus
Jak vypadal váš první den ve škole? Byl podobně dobrodružný?
Nový komentář
Komentáře
Jaký byl můj první den ve škole, si už nepamutuju, ale z vyprávění vím, že mi mohly být tak 3 roky, když jsem přišla za babičkou (bydleli jsme v jednom baráku) s nějakou starou aktovkou a řekla jí, ať mi dá svačinu, že jdu do školy. Myslela, že si jdu hrát, tak mi tu svačinu nachystala a já šla. Když mě pak mamka hledala, tak jí to babička řekla a ona se zděsila a vydali se mě s taťkou hledat. Našli mě asi 10 minut od baráku, jak mažu ke škole, kam chodil taťka a teta. Přešla jsem 2 velké křižovatky
ja si taky moc nepamatuji ale tak nejak mlhave vim ze me nastvalo ze nepisem do sesitu a ucime se pitomy pismenka ktery jsem uz umela,a a uca delala vedu z nejakych mnozin, ktere mi stejne prisli prastene, a protoze jsem porad mela jednicky tak jsem jednou schvalne zvorala matiku abych taky dostala jednou spatnou znamku a mela jsem z ni velikou radost, byla to trojka... .
skoda me bavila ale nemela jsem kamaradky nikdy poradne, byla jsem hodne sama, asi jsem tezka povaha se mnou jen tak nikdo nevydrzi
No ja jsem nezapadla vubec. Ani jsem se nesnazila, mela jsem vzdycky malo kamaradek, jsem samotar dodnes a vyhovuje mi to. Vubec jsem nechapala takovy ty ,,holcici veci", nechapala jsem, o cem se se spoluzaky mam bavit a tak.
A utekla jsem ze skolky - rvala jsem se s nejakym klukem a kousla jsem ho. Ucitelka me privazala ke stolu svihadlem, jako ze jsem pes, kdyz kousu.
Vsechny ty debilni deticky se mi smaly ( pak taky hezky dostaly do drzky
), ja jsem se vyprostila a uz jsem mazala.
Smarja, je to ve me dodnes, kolektivni zarizeni, fuuuuuuuuuuuj. Jak ja jsem to nenavidela. Vc. vseho kolektivniho, ruznych tech posahanych taboru a cviceni CO.
Zajímalo by mě, jak succubus nakonec tu školu přežila
Já jsem se do školy móc těšila, všechny sestřenice už byly dávno školačky, jen já ještě ne. Dnes jsem jela s dcerou do její nové školy, přestoupila do 6. třídy do města, no když pak vyšla, moc nadšená nebyla.
SStream — #7 Jj, taky ve mně ta nenávist stále dříme a přeju těm čůzám jen to nejhorší. Nelze jinak...
SStream — #7 Tohle si myslím že je normální, nedávno sem zaslechla, že jeden bývalý spolužák už platí dvoje alimenty dvěma různým slečnám. Docela mě to potěšilo. Vždycky byl první, když mi ubližovali.
Moje sestra taky utekla, a protože měla klíče, nikdo si nevšiml v tom shonu kolem jejího nahánění, že se vrátila domů a šla se do postýlky "dospat" s medvídkem...
U nás se kolem prvního školního dne nedělal žádný cirkus, tudíž jsme se se ségrou nebály a do školy šly tak nějak normálně
Ja jsem se do skoly tesila.. Vzdycky jsem byla hrozne zvedava, takze me to tam bavilo.
Se spoluzaky jsem si nikdy nesedla, byla jsem extremne stydliva a navic mi to uceni velmi slo. Davali mi to pekne sezrat celou zakladku a celou stredni. Jak vsichni vykladaji, jak by se vratili zpatky do skoly, tak ja teda ne....
Na tridni srazy nechodim... Toho, s kym se chci vidat, vidam - o zbytek nestojim...
Školu jsem nenáviděla. Především ty "nové" kamarády, kteří nešetřili nadávkami a těmi nejkrutějšími posměšky na všechny strany. Je to zvláštní ale zůstalo to ve mě. Rozhodla jsem se po patnácti letech navštívit setkání absolventů... a věřte nebo ne, nenávist je asi věčná. Začala jsem se mstít jako Monte Christo, jeden po druhém... nevraždila jsem
užila jsem si je v roli toho ponižovaného a zesměšňovaného. Jsem potvora, já vím. Ale tohle odpustit neumím.
Moje malá ségra utekla ze školky za tátou do hospody
na svůj první školní den si už nepamatuju
ale za to si dobře pamatuju, jak si jednou při vyučování úča někam odskočila a já jsem toho hned využila, vzala jsem si botky a tašku a šla jsem dom 
ovšem zradila mě vlastní máma, která mě doma popadla za ruku a odvedla mě zpátky 
Jé to je včera, když jsem šla do první třídy, bylo to na vesnici, on to je 53 let
, ale mě se ve škole líbilo, zato mým 3 dětem ne 
Já si na prvníé škodlní den pamatuju moc cobře. Měla sem všechno kromě bačkor po ségře, takže docela ošoupané a zastaralé oprati ostatním dětem (sestra je o 5 a půl rokui starší) takže sem se hned první den stihla porvat (o tom rodiče nevědí) a poškodit si koleno na celý život (io tom se rodiče dozvěděli nedávno, kdy mě chytlo tak, že sem nemohla jít). A potom začala noční můra se spolužáky, přestup do jazykové školy ve 3.třídě, další noční můra se spolužáky a pak přestup na 8.letý gympl, kde sem najednou z ničeho nic zapadla a měla sem tam lidi se kterými se dalo aspoň mluvit o něčem rozumném. Kromě asi 3 výjimek se se spolužáky ze základek nechci v životě vidět a ty výjimky se mnou zdrhly na ten gympl.
Ja si pamatuju ohavnou oranzovou brasnu, co smrdela porad po jablkach a ucitelku Elisku, ktere jsem najednou musela zacit vykat, aspon ve skole.
Dobrý
Já bych svůj první školní den shrnula do jediné věty, protože si skoro nic nepamatuju.