...ve školeDozvíš se spoustu zajímavých věcí. Potkáš nové kamarády. Paní učitelka je moc hodná. A plno dalších podobných výroků zaznívalo stále častěji v rodině naší – tehdy šestileté – čtenářky succubus, jak se blížilo datum k přelomovému 1. září. Dobře míněné hlášky ale malou holčičku nijak nezviklaly.

„Dozvíš se spoustu nových věcí, přece nechceš zůstat hloupá,“ byl nejčastější argument mojí maminky, když viděla, jak se prohlubuje moje nechuť s blížícím se nástupem školního roku. Mého prvního v životě.

Jak ale mohly nějaké hloupé a naivní školní říkanky nahradit úžasné drastické pohádky mojí milované babičky, u které jsem trávila každé léto? Jak mohlo být pro mě zjištění, že 2 + 2 = 4, přínosem, když jsem už dávno bravurně dělila množství nakradených hrušek mezi počet zúčastněných „loupežníků“? A co nějaká prvouka, když jsem i za letu poznala každého ptáčka zpěváčka nebo rybičku či jinou havěť v místním potoce?

Kromě party dětí a dvou mladších bratranců, se kterými jsem coby Rybana sdílela na zahradě indiánský vigvam postavený z panáka na sušení sena, byli mými nejlepšími kamarády kočky, psi, koza Líza, srnka Lenka, dědovi koně, ochočené hrdličky a racek, králíci, dokonce jsem měla své oblíbenkyně i mezi slepicemi. A opusťte takový ráj kvůli hloupé škole!

Brr, škola volá!

I přes kladený odpor mě tedy nekompromisní rodiče s dvoudenním předstihem (abych se stačila aklimatizovat a duševně připravit) unesli do Prahy. Čekaly na mě nové šatičky – skládaná kostkovaná sukýnka a kabátek (asi jakože dospělácký kostýmek) a červená mikinka. Snad jen červené lakovky s páskem přes nárt a kytičkou a opět červená nová školní brašna se spoustou serepetiček trochu uchlácholily můj nefalšovaný žal. Přesto jsem s rodiči tvrdošíjně nekamarádila.

Pak nastal den „D“. Ráno mě vzbudili už v půl sedmé (!), snad – aby mě stačili uklidnit z očekávaného hysterického záchvatu (tu radost jsem jim ovšem neudělala) – a po slavnostní snídaní (kakao, rohlík se šunkou) jsme se vydali na cestu. Já s kytičkou, starší sestra (bez kytičky), která ovšem utekla za spolužačkami, maminka, dejvická babička a tatínek s kamerou.

U školy už se mi ale roztřásla kolena. Pak si moc nepamatuju – jen líbání a křečovitý smích, vrčení kamery a pionýrky, které mě odvedly do třídy. Vybrala jsem si zadní lavici v koutě a místo vedle zarputile se tvářícího zrzavého kluka.

To se ovšem hned po příchodu vysušené nesympatické paní učitelky změnilo.  A tak – zřejmě podle rodičovských instrukcí – jsem se ocitla v první lavici uprostřed, vedle protivného brejlouna, uťáplé holčičky s odstávajícíma ušima, oděné do podobného kostýmu jako já.

Tak tady já nebudu!

Tak tady já nebudu!Během první hodiny, kdy s námi mluvila paní učitelka jako s blbečky a děti jako blbečci reagovaly, jsem se rozhodla. O přestávce jsem na záchodě vymyslela plán. Uteču! Ale přes hlavní vchod to nešlo. Učitelé zřejmě podobné reakce očekávali, a tak hlídkovali. No co, vedle šaten v přízemí byla okna na dvůr, a i když s pletivem, snaživý školník jimi právě pouštěl dětem kyslík. Měla jsem praxi z lezení po stromech, a tak jsem si ani neroztrhla sukni…

Oběhla jsem budovu a dírou v plotě jsem se vydala do světa. Kam teď? Nejdřív jsem zašla do sámošky, kde jsem si za nějaké úspory koupila tiky a mejdlíčko. Pak jsme zamířila do parku. Jen tak jsem zevlovala a přemýšlela, zda už můj útěk „praskl“, a jak mám dál postupovat.

Cítila jsem se jako Robinson. V poledne jsem snědla svačinu a pokračovala strategicky směrem do Dejvic, kde bydlela má druhá, už ne tolik oblíbená babička (nadržovala sestře). Měla jsem v plánu říct si o peníze na vlak a vydat se zpátky k babičce a dědovi na venkov. Vždyť jsem tam měla ještě tolik „rozdělaných“ záležitostí!

Když teď na to vzpomínám, měla jsem velké štěstí. Na asi tříkilometrové trase jsem přešla několik docela nebezpečných křižovatek. Ale babička nebyla doma. Nenapadlo mě, že se ještě nevrátila z naší ranní výpravy do školy, a v té době právě spolu s esenbáky utěšuje moji plačící maminku a hysterického tatínka.

Poradím si jinak!

Co naplat. Změna plánu. Vylovila jsem z brašny poslední drobné, které jsem ráno tajně vybrala z prasátka. Já věděla, že se budou hodit! V Dejvicích to byl jen kousek na nádraží. Vysypala jsem na pultík pokladny všechny drobné a ptala se, kam až za ně dojedu. Paní u okénka nejprve zkoukla hotovost složenou převážně z čokoládových mincí, a pak si teprve pozorně prohlédla mě: „A kampak máš namířeno?“

„K babičce a dědovi. Do Jezbořic!“ divila jsem se, že neví, kde to je. „No je to na kopci. Dole teče potok a je tam koupaliště. A hospoda. A krám. A je tam moc hezky…“

„Tak si chvilku počkej a já ti řeknu, až pojede vlak do těch tvých Jezbořic,“ usmála se na mě a šla něco vyřizovat. Čekala jsem dlouho, ale naštěstí mě celou dobu rozptyloval velký křižák, kterému jsem házela mouchy do sítě. Už ani nemohl…

Pak najednou poklidnou ospalou atmosféru pozdního léta pokazil strašný šrumec. „Co se děje, kdo to tak křičí?“ To bylo zklamání. Maminka, tatínek, babička, dokonce i sestra, pokladní, strážníci a ještě další lidi. Najednou mě chytalo několik rukou, všichni se překřikovali a líbali mě ještě víc, než když se se mnou ráno před školou loučili.

„Já věděla, že mám tušit zradu,“ dívala jsem se vyčítavě na paní v železničářské uniformě. Vždyť u babičky v Jezbořicích přece vůbec nejezdí vlak!

Pozorovala jsem ten mumraj a měla jasno:  „Příště, příště to vymyslím líp!“

Vaše succubus

Jak vypadal váš první den ve škole? Byl podobně dobrodružný?