S Lubošem chodím dva roky. Jsme kolegové z práce a celkem nám vyhovovalo, že občas můžeme zalézt do svého. Já do velkého bytu k rodičům, on do své mládenecké garsonky, kde jsem příležitostně  přespávala, ale nikdy tam opravdu nebydlela,“ říká na úvod vyprávění pohledná a pečlivě upravená žena, jež nyní velmi intenzivně přemýšlí o tom, zda sestěhování do jedné domácnosti jejich vztah vůbec vydrží.

  • Plánují totiž miminko a pronájem většího bytu, a tak nechce ponechat nic náhodě. Přála by si, aby jejich děti vyrůstaly v takovém prostředí, na které je zvyklá z domova.  

Kde je problém? „Od začátku si všímám, že jsme s přítelem v určitých aspektech velmi rozdílné osobnosti. Já mám ráda kolem sebe hezké věci, cítím se dobře tam, kde je útulno díky promyšleným detailům. On je klasický minimalista. Jako ideál bydlení vidí svůj holobyt s postelí s jednobarevným povlečením, stolem bez ubrusu a oken bez závěsů,“ vyjmenovává pro ilustraci rozdílnosti mladá žena, která momentálně neví, jak to se svým milým do budoucna pořešit.

  • Ani jeden se nechce vzdát svého pohledu na to, jak by společný domov měl vypadat.

Jemu připadají její „věcičky“ jako zbytečné krámy a lapače prachu, ona postrádá v jeho spartánském zařízení útulnost. On o bytě její rodiny říká, že je nesnesitelně zaplácaný zbytečnostmi, že by se v takové prostředí zbláznil. Ona nemůže pochopit, že i jeho maminka po tolika letech žije v podobném holobytě jako její syn, který to má zatím jen jako dočasné bydlení.     

 
Vím, že lidé řeší ve vztahu závažnější věci, nicméně o naší na první pohled drobné odlišnosti musím dost přemýšlet, dokud je ještě čas. Zatím bydlíme každý zvlášť a nemáme zodpovědnost za naše budoucí děti,“ vysvětluje své pochybnosti uvážlivá Daniela. A dodává, že zná ve svém okolí případy, kdy láska skončila kvůli daleko malichernějším důvodům.   

Přečtěte si také:

Reklama