Když se podíváme do způsobu života pravého parazita, tento tvor je prostě neschopen žít bez svého hostitele. Hostitel pak vlivem úbytku energie, která je nedobrovolně odsávána parazitem, chřadne. Přítomnost organizmu, který vzájmu zachování vlastního bytí omezuje bytí druhého, je pro hostitele problémem. Jak známo, je ale parazit také velmi urputný a je těžké se ho zbavit. Jeho pud sebezáchovy mu dává velikou sílu, zemřel by totiž bez svého dárce. Existují způsoby, jak některé znich hubit.

Právě od těchto nepříjemných živočichů odvozujeme titul i pro mnohé lidské organizmy, které se chovají podobně. Ty hubit nelze.

Společenský parazit

Jedinec, který velmi rychle přišel na to, že snažící se, dělná společnost může být výborným hostitelem, se chopí příležitosti zpravidla už vmládí. Uchytí se a nepustí. Saje a úspěšně žije zživota celku. Leckdy lépe než celek sám. Společnost pak zjakéhokoli, povětšinou humánního důvodu takové parazity trpí a na vlastní úkor živí. Dokud se takoví parazité nedopustí trestné činnosti, jsou prakticky nezničitelní, a to si uvědomují.

Bohužel, na rozdíl od těch přírodních parazitů, nelze tyto účinně likvidovat, sohledem na morální kodex a vyspělost lidské společnosti. A tak si zřejmě budou vesele parazitovat i do budoucna. Jsou to ti, kterých se nezbavíme, ale logicky o nich víme. Trpíme je, drbeme se, máme vyrážku, ale živíme je a oni prospívají bez jejich sebemenšího přispění či ohledů.

Parazit rodinný

Příběh čtenářky Evy.

„Potkali jsme se vBarceloně, kde jsem byla srodiči. Bylo mi 25 let a jemu 22 let. Zdál se mi krásný. Byl pozorný, galantní, uměl krásně vyprávět a zahrnoval mě i rodiče přízní. Do Prahy jsme se vraceli společně. Naši byli zRomana nadšení.

Tehdy nepracoval a o svých pokusech o vzdělání vyprávěl, že vinou nemoci a následné smrti obou svých rodičů nemohl dostudovat. Vysvětlil ale, že život jde dál a že se ho neleká. Bylo to působivé. Plánoval, že si najde odpovídající práci, a že časem třeba dokončí studia dálkově. Vzali jsme se velmi záhy.

Práci se mu stále nedařilo najít. Buď nemohl zdůvodu alergie, nebo práce nevyhovovala jeho kvalitám, či se jednalo o příliš velikou vzdálenost a on chtěl být stále se mnou.

Po několika měsících přišel spřihláškou kdálkovému studiu na soukromou střednízemědělskou školu. Bylo potřeba za studia dost platit.
Neměla jsem tolik, ale nabídla jsem, co šlo. Nakonec pomohli naši. Táta je profesorem na elektrotechnice a maminka vystudovala AVU. Vyhodnotili, že rádi podpoří Romana na studiích. Chtěli mu dopřát vzdělání sohledem na jeho nepěkný osud. Tak trochu se myslím cítili být jeho suplujícími, zemřelými rodiči.

Děkoval jim pomalu denně. Choval se skutečně jako vděčný syn. Dokonce mi to tatínek jednou vyčetl. Měl pocit, že já jako vlastní jsem za vysokoškolské vzdělání našim možná méně vděčná nežli Roman jako cizí.První, kdo se ozval, jsem byla já. Vyplynulo to i zlogiky věci, protože naši snámi nežili. Tehdy jsem vyčetla Romanovi, že si nenajde alespoň brigádu, aby mi srozpočtem pomohl. Pohádali jsme se. Trochu mě to pak mrzelo .
Roman se celé dny učil, zavřený vložnici. Vyčítala jsem si, že ho nenechám studovat a že dost neoceňuji jeho snahu o vzdělání. Zasáhli opět moji rodiče. Přidali peníze.

Vyprávěla bych dlouho o tom, jak jsem čtyři roky dřela do noci, chodila o víkendu hlídat kamarádce děti, abychom vyšli, jak jsem po hádce sRomanem šla na interrupci, protože zmateřské bych to opravdu neutáhla... a až na výjimečné chvíle prakticky mlčela.

K mému překvapení při jedné návštěvě u nás zakročil táta. On často nosí vhlavě myšlenku a neřekne to, až nakonec zničeho nic jedná.

„Romane, jak jde škola?“ zeptal se.
„Výborně. Moc děkuji za vaši podporu a jsem vám velmi vděčný. Děláte pro nás mnoho. Nahrazujete mi rodiče, které jsem ztratil. Nikdy vám nemohu vrátit vše, co jsem od vás dostal, a nikdy vám to nezapomenu,“ div, že neslzel.
„To jsem rád. Vždycky jsem chtěl syna. Ukážeš mi index, viď, abych se pokochal,“ pravil táta.
„Ale jistě, tatínku,“ žertoval Roman a vesele odešel do ložnice.
Byl tam dlouho. Nakonec se vrátil stím, že ho nemůže najít.
„Možná jsem ho zapomněl u kamaráda, když jsem si u něj byl ujasnit učivo, ve kterém jsem plaval,“ vysvětlil otci.
„Určitě vám ho tady ale připravím, až příště přijede. A všechno si nechám podepsat,“ laškoval.

Dolaškoval, protože otec si dal tu práci a studenta jeho jména se jal na uváděné škole hledat.

„Přijel knám ve dvě ráno a křičel tak, že jsem se o něho bála. Nikoho do té chvíle nenapadlo se po jeho studiích ptát. Odcházel na přednášky, učil se, telefonoval profesorům a objednával se na dodatečné hodiny. Odcházel spenězi, a dokonce nosil ústřižky složenek „na účet“. Jinak nedělal vůbec nic. Účet byljeho.

Byl se „školou“ dokonce na jakémsi soustředění, což platili dílem naši a dílem já. Kde byl, je mi dnes už jedno. Teď bych byla jenom velice ráda, kdyby zvednul pozadí a odstěhoval se. To ovšem prozatím nemíní. Válí se na gauči a nedělá nic. Rozvod ho nechává chladným. Pracuji a doma si chovám parazita. Zčeho žije? Myslím, že zpeněz, které dostával na „školné“. Otci řekl, že už je nemá. Nic nepodepisovali, táta mu věřil.Snad se najde způsob, jak ho dostat alespoň zbytu.

Na muže jsem nezanevřela. Mám teď čerstvě přítele. Zřejmě se budu muset odstěhovat kněmu, protože Roman se asi nehne.
Přítel staví dům kousek za Prahou. Osud na mě tedy není macešský. Ten díl štěstí mi dlužen nezůstal. Dohodli jsme se, že až to bude nutné, bude vdomě místo i pro mé rodiče. Jsem jejich jediné dítě a zaslouží si to.“

A to je druhý druh parazita, kterého se sice zbavuje těžko, zpravidla to nezůstává úplně bez následků, ale jde to.

Evě hodně štěstí a lásky. Romanovi by slušelo, kdyby ho sežralo svědomí. Jenže tihle lidé ho mají zpravidla jako podrážku…

Reklama