Máme v rodině problém. Manželství mých rodičů se asi rozpadá. Možná, že si řeknete, že o nic nejde, jsou dospělí i já jsem dospělá a je to jejich život.

 

Ale já se  tím velmi trápím. Naši jsou spolu skoro třicet let. Vychovali tři děti a vždycky jsem měla dojem, že jejich vztah je harmonický. Nikdy jsem je neslyšela se hádat, nikdy se k sobě nechovali hrubě ani se neuráželi. Vytvořili nám opravdu hezké zázemí.

 

Nyní už jsme se sourozenci dávno pryč z rodného domu, máme vlastní rodiny a oba naši rodiče svá vnoučata milují.

 

Jenže v posledním přibližně roce se stalo něco, co otřáslo touto idylou v základech. Můj otec se ve svých skoro 60 letech zamiloval do kolegyně o 15 let mladší! Nejdřív to samozřejmě tajil, nikdo jsme nic netušil, ale pak se to maminka dozvěděla. Náhodou. A ta náhoda pro ni byla velmi bolestivá a doslova to s ní seklo.

 

Dávala prádlo do pračky a prohlížela kapsy, jestli v nich nejsou zapomenuté papírové kapesníčky. A našla tam dopis, nebo spíš takové psaníčko, jen na kousku papíru: „Mirku, moc tě miluju. To, co prožívám s tebou, jsem nikdy s žádným mužem nezažila. Těším se na dnešní večer a na to, jak se zase budeme krásně milovat. Jana.“

 

Chudák maminka. Nejdříve nebyla schopná uvěřit, že to, co čte, je pravda. Tak se táty zeptala a on jí to potvrdil. Že má milenku, že je zamilovaný, že má pocit, jako by začal znovu žít. A že mamince nechtěl a nechce ubližovat, že ji má taky rád, ale nemůže si pomoci. Že Janu miluje a chtěl by s ní žít.

 

Byla to pořádná pecka a maminka se zhroutila. Dokonce skončila na operaci se žlučníkem. A táta je jak smyslů zbavený. Zatím sice pořád žije doma, ale duchem je někde jinde. Schází se se svou přítelkyní a chudák máma se tak snaží, aby si ho udržela. Moc se bojí samoty, taky už jí táhne na 60 a bojí se zůstat sama. Táta byl jediný muž v jejím životě a asi si neumí představit, že by ho ztratila. A tak se doslova ponižuje. Vyvařuje mu, pere, zajímá se o něj. Zkrátka snaží se, aby mu vytvořila zázemí, ze kterého on nebude chtít odejít.

 

A táta? Je na ni relativně hodný, jestli se to v téhle situaci dá vůbec tak nazvat. Chová se k ní slušně, ale za jejími zády o ní nemluví vůbec hezky. Samozřejmě, že už o celé situaci víme i my, jejich děti, a táta se teď snaží před námi nějak ospravedlnit své chování.

 

Nedávno ke mně přijel zcela nečekaně na návštěvu a to jen proto, aby mi vyprávěl, jak je Janička úžasná. Bylo mi strašně, když jsem ho slyšela říkat: „Víš, já mám mamku rád. Moc si jí vážím. Ona je strašně hodná a silná žena, ale abych pravdu řekl, úplně šťastnej jsem s ní nikdy nebyl. Ona nebyla žádná krasavice ani v mládí a teď, jak stárne, je to ještě horší. A ta Janička je tak krásná! Kdybys ji viděla, jak se umí nádherně smát. A v sexu, to je něco úplně jiného, než jsem kdy zažil s mámou. Ta byla vždycky taková upejpavá, nikdy se neuměla pořádně rozparádit. To Janička je úplně jiná. Víš, já nechci mamce ublížit, ale taky mám přece právo na to, abych byl šťastnej.“

 

Bylo mi z jeho slov úplně zle. Řekla jsem mu na to svůj názor. Že mámě už ubližuje, když se takhle chová. A požádala ho, ať už mi nikdy neříká takové věci. Že mě to bolí – za maminku. Že je to ošklivý, jak o ní mluví.

 

Bylo mi opravdu nanic a musela jsem tátu požádat, aby odešel. Opravdu se mi zvedl žaludek. Za pár dní jsem k našim zašla, mamka byla sama doma. Tak jsem se jí ptala, jak jí je, jak to vypadá a co míní dělat. A ona mi řekla, že dělat nebude nic, že je to na tátovi. Že nechce, aby odešel a že se k ní chová slušně, takže to prostě nějak vydrží. A že ono ho to určitě přestane s tou Janičkou bavit a budou pak zase jenom spolu a šťastní jako dřív.

 

Nerozumím tomu. Je mi z toho tak smutno, že to neumím ani popsat. Nechápu ani jednoho z nich. Tátu, jak může být tak pokrytecký, a mámu, že je tak smířená a odevzdaná, bez špetky důstojnosti.

 

Nevím, jestli jsem schopná jim nějak pomoci. Neporadíte mi, co by se třeba dalo udělat, aby se to nějak urovnalo? A dá se tohle vůbec ještě urovnat? Děkuji.