Říká se, že vyřčené špatné slovo může mnohdy ublížit víc než pár facek. A platí to i obráceně – nevyslovená pochvala nebo projev citu chybí řadě z nás celá léta, často až do smrti, a formuje bohužel do jisté míry i náš pohled na okolní svět.

Zajímavá diskuse se nedávno rozproudila na jednom dámském večírku. Po pár skleničkách vína došlo po všech nářkách na partnery a pubertální děti na jádro mnohých problémů.

otec

  • Není totiž žádným tajemstvím, že lidská sebedůvěra a štěstí se budují od toho, jak moc lásky jsme dostávali coby děti.

„Můj otec mě nikdy nepochválil, a ani slůvkem nenaznačil, že mě má rád,“ říká bez obalu pětatřicetiletá Kateřina, která se ani v dospělosti nemůže zbavit smutku, jenž pramení z představy, že pro svého otce neznamenala možná víc než povinnost, i když už dnes ví, že mohlo být vše jinak, že zkrátka její otec jen neuměl dát najevo své city, protože je možná ve své původní rodině také nedostával.

Navíc muži mají zřejmě od přírody problém své city projevit, resp.mají o těch projevech zcela jinou představu (pokud tedy nepočítáme ono americké „i love you“, které slýcháme ve filmech a seriálech tak často, až nám z toho brní uši, nebo to přestáváme vnímat).

  • Kde je tedy a jak vypadá ta správná a zdravá míra projevů lásky? A co se může stát, když ji nedostaneme?

„Natrápila jsem se tím dost a lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že teď je mi to už jedno. Není. A pořád podvědomě toužím aspoň po jeho pochvale a uznání, kdykoliv se u rodičů zastavím,“ vysvětluje příjemná blondýnka, jež vzpomíná na to, jak byl její otec na ni vždy přísný a tvrdý. „Ano, hráli jsme spolu někdy, ale v paměti mám spíš jeho odmítání a kritiku, myslím, že často zcela zbytečnou.“  

Kateřina si umí rozumově vysvětlit, že její otec chtěl pro ni to nejlepší, že jí chtěl dát do života pevný základ a naučit se postarat sama o sebe, ale dětství s ním prý často připomínalo nějaký výcvikový tábor pro vojáky.

„Strašně dlouho jsem si myslela, že jsem skutečně tak nedokonalá a moc si přála být lepší, aby měl ze mne otec radost, ale veškeré moje pokusy končily zoufale – jen dalším zklamáním,“ líčí dnes již matka dvou dětí, která dbá na to, aby její děti žily v úplně jiné atmosféře, než sama vyrůstala. „Nechci, aby se trýznily pocitem, že jsou pro nás málo dobré,“ vysvětluje.

Zásadní zlom v jejím smýšlení o sobě samé údajně nastal v momentě, kdy na nějaké rodinné dovolené s přáteli řekl kamarád jejího otce před celou partou: „Člověče, tys měl být lampasákem, když pozoruji, jak tu svou mladou pořád péruješ!“ To bylo Kateřině šestnáct, a jak sama říká, na tahle slova nikdy nezapomene.

  • Pomohla jí totiž oprostit se od pocitu, že její otec je dokonalý a ona ne.

„Následky oněch let ovšem nikdy nezmizely,“ rozvíjí toto citlivé téma mladá žena. „Jsem si vědoma toho, že v důsledku odmítání svého otce až patologicky toužím po pochvale také ostatních lidí, a už se mi to i vymstilo v prvním vážném partnerském vztahu, kde toho můj bývalý přítel zcela bez zábran zneužíval. Pro pár slov pochvaly jsem ze sebe byla schopna udělat otroka.

Už jen kvůli tomu si myslím, že by si otcové svých dcer měli více hledět a dávat jim pocítit svou lásku,“ ukončuje svůj příběh Kateřina, které pomohly v její nové cestě za štěstím až sezení u psychologa a smířlivě dodává: „Věřím, že kdyby tohle otec věděl, že by se choval býval jinak. Každý dobrý táta chce přece pro svou dceru ten nejlepší život…“

Podobných příběhů máme kolem sebe spousta. Stačí se rozhlédnout a chvíli pozorovat. A co si o tom myslíte vy, milé čtenářky? Dostávaly jste v dětství dost lásky, a pokud ne, jak jste se naučily s tím vypořádat, aby vám vzpomínky neničily současný život?

Přečtěte si také:

TÉMATA:
ONA S NÍM