Mé dobré kamarádce se nedávno povedlo překonat celoživotní fobii z koní a vyškrábat se do sedla huculského valáška. A nejen to, dokonce s námi i jela na vyjížďku.
„Byl to můj životní výkon,“ řekla mi potom.
A tak jsem se zamyslela (ano, občas to dělám), jestli mám taky nějaký ten životní výkon. Nějaké to nej. Tak třeba: Dostudovala jsem vysokou školu, i když mě poslední tři roky strašlivě nudila. Jenže to není žádný výkon – mně šlo učení vždycky snadno. Nebo: Zhubla jsem šestnáct kilo. I když, ještě deset bych shodit potřebovala, a to už mi nějak nejde, takže o hubnutí radši pomlčme.

Zbývají nějaké ty výhry – na koňském hřbetě, v plavání, v soutěžích se psy, v šermu nebo třeba v literárních soutěžích. Jenže ani jedno z toho mě nestálo žádné specifické úsilí, takže jakýpak je to výkon. Když to vezmu kolem a kolem, asi nikdy jsem neuspěla v oblasti, která by vyžadovala přílišné úsilí. Vyhýbala jsem se vrcholovému sportu, nepustila jsem se do vědecké práce, nevydala se na výpravu, kterou bych mohla nezvládnout. V lepším případě se dá říct, že nejsem ctižádostivá. V horším, že jsem líná jak veš.

Pravda asi bude někde uprostřed. Občas je pro mě vskutku životním výkonem vstát z postele – obzvláště v zimních měsících a v mých depresivních obdobích. Nebo odejít z hospody, když se společnost skvěle baví a mě čeká jenom práce. Nebo jít vyvenčit psa, když mám čtyřicítky horečky a svět se se mnou houpe a točí. Jenže dramatičnost těchhle výkonů tak nějak snižuje fakt, že jsou to věci, které chtě nechtě udělat musím.

Ačkoliv, přece jen mám jeden naprosto nečekaný životní triumf – i když ani na něm asi nemám nijak velkou zásluhu. Vyhrála jsem pěveckou soutěž. Ono to možná nezní jako kdovíjaké terno, jenže já zpívám hrozně ráda – a především to první. Ve škole v hudební výchově jsem dostávala jedničku za to, že jsem mlčela. Učitelka v „lidušce“, do které se mě rodiče pokusili přihlásit – chtěla jsem se naučit hrát na kytaru – mi povolila zpívat pouze v sebeobraně. A tak jsem na snahu naučit se zpívat rezignovala...

Až jednoho dne na jisté akci vyhlásili soutěž, kdo složí a zazpívá nejlepší baladu o průběhu akce. S vědomím toho, že legrace být musí, šašci jsou taky ceněni a poslední místo nemůže zůstat neobsazeno, jsem se pustila do práce... A vyhrála jsem. Pravda, mohl za to spíš text než prostinká melodie, kterou jsem navíc nedokázala dvakrát zazpívat stejně, ale přece jen... Já vyhrála v pěvecké soutěži!

A tak jsem se rozhodla, že přece jen podám nějaký ten životní výkon – opravdický, navzdory zjevnému antitalentu a navzdory tomu, že nemusím. Chci se naučit zpívat. Tak mi držte palce a litujte moji učitelku :).

Jaký největší životní výkon jste zvládla?
Jak se Vám to povedlo?
Nebo Vás ten nej výkon ještě čeká?
Máte nej výkonů víc? Čeho se týkají?
Vztahů, sportu, umění, sexu nebo něčeho jiného?
Pochlubte se, dnes můžete :)!
Pište mi na redekce@zena-in.cz, a ten nej příspěvkový výkon odměním!

Reklama