Máme jedno dítě, syna, kterému je šest let. Od chvíle, kdy se narodil, panují mezi mnou a manželem neustálé hádky ohledně výchovy. Zatímco já jsem zastánce výchovy, kde převládá hlavně láska a pochopení, on prosazuje drsnější výchovu. Tvrdí, že kluk nesmí být fňukna a já ho svým věčným mazlením jenom kazím.
Začalo to už v době, kdy byl syn miminko. V noci často plakal a manžela to strašně rozčilovalo. Usoudil, že když k němu nebudu v noci vstávat, malej se to odnaučí a bude spát celou noc bez přerušení. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to nejde, že je miminko a když pláče, říká tím, že se třeba bojí, nebo má žízeň nebo hlad a že ho nemůžeme nechat jen tak. Hádky byly na tohle téma v podstatě pořád. Petřík se v noci probudil, začal plakat a já jsem k němu chtěla vstát. Manžel na mě uhodil, ať k němu nechodím, že přestane. Nikdy jsem ho neposlechla a pokaždý šla malýho utěšit a obstarat. Jenže ty nervy, které kolem toho byly, byly opravdu strašný. Pořád jsem poslouchala, že je to moje vina, že kdybych to pár nocí vydržela, mohl už spát celou noc. Nemohla jsem si tím pádem před manželem ani postěžovat, že jsem nevyspalá a unavená a že bych potřebovala třeba vystřídat. To by byla voda na jeho mlýn.
Jak syn rostl, stupňovaly se i naše neshody ohledně výchovy. Manžel má pocit, že Petřík musí všemu rozumět a všechno chápat a naprosto normální dětské projevy a zlobení bere jako mou neschopnost a synovu nezvladatelnost. Přitom já si nemyslím, že by Petřík byl nějak zvlášť zlobivý. Je to prostě normální kluk. Pořád něco vymýšlí, zkouší, rozebírá. To je taky problém. Dostane třeba autíčko a nemá pokoj, dokud ho nerozebere a nepodívá se, jak vlastně funguje. Manžel z toho vždycky ztropí scénu, křičí na něj, že všechno rozbije a ničeho si neváží.
Je to čím dál horší. V poslední době je syn od muže i často bit a mě to strašně deptá. Podle mého názoru dostane většinou neprávem, za něco, co z jeho strany vůbec nebylo myšleno jako nějaká zlomyslnost.
Jsou to hrozné situace. Petřík třeba něco rozbije, nebo se nějak jinak proviní. Já bych z toho nedělala vědu, ale manžel vždycky vylítne a okamžitě začne burácet. Petřík vždycky běží ke mně, pláče a prosí, abych ho ochránila. Já se vždycky snažím manžela přemluvit a prosím ho, aby malého nechal, ale on si vždycky prosadí svou. Prostě mu nařeže a pak ho zavře do pokoje a mně zakáže za ním jít a utěšit ho. Brečím pak taky a připadám si jako špatná máma.
Mockrát jsem zkoušela s manželem o tomhle mluvit, ale on vůbec nebere moje názory. Možná je to tím, že sám byl v dětství často bit, a říká, že je škoda rány, která padne vedle.
Já si už vůbec nevím rady. On se mu jinak docela hezky věnuje a vím, že ho má oprav
Navrhla jsem manželovi, že zajdeme třeba někam do poradny, myslela jsem, že by názor odborníka pro něj měl větší váhu. Ale on to kategoricky odmítl. Že si prý do výchovy svého syna kecat nenechá.
Někdy mě i napadne, že bych se s ním měla rozvést, protože to, co se u nás každý den děje, je opravdu strašné. Někdy z něj mám strach, že uhodí i mě. To zatím neudělal, ale když se dostane do ráže, jde z něj opravdu hrůza.
Jsem zoufalá, nechci, aby moje dítě vyrůstalo v takovém prostředí, chci, aby mělo na dětství hezké vzpomínky. A zároveň nevím, jestli mám právo připravit ho o otce, který ho má jinak rád.
Nový komentář
Komentáře
Dámy ve Spartě byl narozený muž jako miminko prohlédnut a pokud nebyl zdravý nebo se zdál slabý byl srvžen do rokle nebo později po dohodě ponechán nejnižší vrstvě otroků na výchovu. V sedmy letech ho odebrali matce a o jeho výchovu se staral stát. V 16 letech začal jeho bojový výcvik při kterém mu tekla krev, musel často krást aby se uživil a pokud byl při krádeži chycen byl trestán bytím holí nebo hladem. Nebylo vyjímkou že na následky zranění při cvičení zemřel. Od 20 let vykonával Vojenskou službu která končila až v 60 letech a mohl se také oženit ale s rodinou nemohl žít. Výcvik skončil ve 30 letech kdy se také mohl přidat k rodině ale na jídlo se stále vracel ke své řekněme vojenské jednotce. Výsledkem nebyli neurotičtí nebo počůravájící se jedinci ale nejlepší válečníci starověkého světa a v pravdě i ve většině případů homosexuálové (přesto měli manželky) což vedlo i k větší soudržnosti falangy atd...
Podle mého názoru není dobré dítě trestat za každou maličkost ale pevnou ruku a řád potřebuje. Volnější výchova způsobuje to že se procházím po městě a 13ti leté děti chodí po ulicích s cigaretou v puse a kouří marihuanu. Bez špetky úcty ke starším a veřejnému majetku. Nikdo nechodí volit a jenom brečí do piva jak je všechno špatně nebo si stěžuje jak je nespravedlivé že má jenom 14 000 mesicne a ma byt a jidlo narozdil od lidi v Africe apod. No jo co naplat nejhůř bude až si nebude nikdo na nic stěžovat. Manžel to možná přehání nemůžeme soudit z jednoho článku (a názoru několika stroskotanců co se mají špatně proto se tak musí mít všichni) Pokud chcete rozvod musíte se řídit podle sebe podle srdce nebo rozumu ale nikdo nemůže rozhodovat za vás. Přiliž velká tvrdost ale i měkkost je na škodu je třeba najít ten praví střed a odborník by mohl pomoci. Přeju hodně štěstí.
Lído a je Tvůj muž po psychické stránce v pořádku? Zdá se mě že ne a potřeboval by urychleně psychologa. To co popisujete se mě zdá od Vašeho manžela-tyrana dosti přehnané a já bych se vším všudy zasáhla i kdybych se měla rozvést!!!!
Vše má své, plusy i mínusy, hranice...a říkat jednou "kdyby to bylo bývalo....tak by se dneska", hm to je k ničemu. Já bych přihlížet takovéto "výchově" nevydržela. Můj býv.manžel byl tak nezralý a asociální, že na děti žárlil, neváhal jim "sežrat" nedostatkové ovoce či oběd, se kterým se dle něho loudali, jedničkářovi roztrhal "neúhlednou" písanku - to všechno byla jen bezmocná závist, že on byl neúspěšný a děti měly chválu a podporu celé ostatní rodiny. Z dětí jsou VŠ a SŠ, z něho téměř bezdomovec (dokázal promrhat dědictví po rodičích, tak jako vždy utratil SVOJE peníze - pokud občas pracoval). Na dětech mu vlastně vůbec nezáleželo, a proto jediné řešení, které nám velmi ulehčilo, byl ROZVOD. A měla jsem to duělat mnohem mnohem dříve...
Poraď se s psychology, snad jsou i manželské poradny?
pardon: "...ked bude mat tak desat alebo dvanast rokov"
Onedlho sa Tvoj syn zacne zo strachu v spanku pocikavat, samozrejme za to zase dostana "naplacane" od milujuceho otca, potom zacne mat neuroticke problemy v skole, bude sa bat chodit domov za pripadne zle znamky (sposobene strachom a stresom kolko dostane zas doma "narezane"), a ked bude tak desat alebo dvanast rokov, spacha samovrazdu a "milujuci tatinek" to obrati vsetko proti Tebe, ze keby si ho nebola tak rozmaznavala, je to vsetko Tvoja chyba, atd. atd., .........
Prepac, ale Tvoj manzel je totalny idiot ktory by nemal mat povolene vychovavat deti.
nejvíc se mi líbí,že Lída má strach,že vztáhne ruku i na ni,ale že týrá její dítě ji k odchodu nepřiměje
Tohle přece nemá se "sparťanskou" (spartánskou) výchovou zhola nic společného
Prostě ho nevychovává, ale mlátí, to je celý
.
Manx 68: psala jsem už dvakrát, že je to dost pravděpodobné, nikoli jistota. Třeba si naopak uvědomuje, jak to bylo strašný, a bude úplně vzornej :-)))
BTW ta spartánská výchova - pro kluka nemusí být vůbec špatná, a nepraktikovala se jenom v dávné Spartě. Spočívala v tom, že cca ve věku 9 let byl chlapeček matce odebrán a od té doby žil mezi muži, a byl vychováván jimi. Matce zůstaly dcery, aby z nich vychovala vzorné hospodyňky a budoucí matky. V té době to byl zřejmě funkční a praktický model výchovy, a vůbec to neznamenalo, že ti chlapci byli týráni či biti. Některé ( a bohužel je jich hodně ) ženy dnes vychovávají z chlapců rozmazlené mamánky, a kdo s nima má potom vydržet, až dospějí v muže ?
Rybulka: jednak neříkám, že to platí na 100% a všude, jednak nemusím hned odsuzovat. Ale čím víc mám předem informací, tím líp si to můžu rozmyslet, a když jde o budoucího otce mého dítěte, tak to bych si měla rozmýšlet hodně a dlouho. Jestli to někdo zjednodušoval, tak to byl můj tchán, který radil svému synovi, mému nastávajícímu choti - "nikdy nespi s takovou, kterou by sis případně nemohl vzít" - což si myslím, že se dá použít i pro ženu. Jenže dnešní mladé dívky mnohdy spí s klukem, kterého poznaly večer na diskotéce, a když je následkem dítě, tak teprve potom zjišťují, že vlastně tenhle vůbec není ten správný otec... Neříkám, že je to Lídy případ, spíš to myslím jako varování pro ty, co zatím děti nemají...
Rikina, taky mi přijde, že to značně zjednodušuješ. Kdyby mě někdo bral podle mejch rodičů - otec nezájem, matka alkoholička, tak si v životě asi moc neškrtnu.
Riki: Nemůžeš ale potenciálního partnera odsoudit předem jen kvůli jeho rodičům. Se mnou se naši (oba) taky vůbec nemazlili, ale mám to právě pořád na paměti a právě proto se snažím chovat úplně jinak. Mimochodem táta mého dítěte měl sice údajně tyranského otce, zato maminku úplně zlatou. Nebylo by lepší tchýně a babičky.
V tom sem vyrůstala, a můžu upřímně říct, že svého otce nenávidím tou nejčistčí nenávistí. A v pubertě (kritickej věk) sme to s bráchou nesli hodně těžce.
Tak, a du si přečíst přízpěvky.
Jana 01: dá se to odhadnout, když víš, jak to funguje v rodině budoucího manžela, většinou si převezme stejný model, aniž by si to nějak uvědomoval, prostě v něčem 20 a více let vyrůstal, tak to má zažité, a jinak to neumí... ale můžou být výjimky, samozřejmě. Mně se to osvědčilo, můj manžel se choval k dětem jako věrná kopie svého otce...
Rikina:
To se ti lehce řekne, ale nikdy nevíš, jak se bude manžel až to nastane. My jsem spolu bydleli asi tři roky, předtím se ještě tři roky scházeli. Myslela jsem , že bude nejvzornější otec na světě, dítě si moc přál. Taky mě moc miloval, staral se o mne v těhotenství, nosil mi do práce vitamíny, aby mělo miminko vše potřebné. Občas si stěžoval na svého tyranského otce, ale připadalo mi, že přehání, protože ten tvrdil, že děti nikdy nebil, jen je pošvihal kopřivou, což je ještě zdravé. Takže tam byl asi spíš psychický teror, ale stejně bych řekla, že na základě toho se spíš bude chovat jinak.
gerda, Rybulka: No kupodivu bych taky řekla, že jinak byl dobrý a měl ho rád. Hrozně rád si ho třeba bral do práce (když šel třeba pro výplatu), nebo k rodičům - pěkně si ho oblíkl a byl na něj pyšný (malej byl moc hezkej). Jen tak na procházku ho ale vživotě nevzal, i když jsem měla spoustu práce - zdůvodnil mi to tím, že ho to nebaví a je to moje starost. Problém byl spíše v tom, že je výbušný cholerik, dál taky že jeho otec byl taky stejnej. Nedokázal se do dítěte ani trochu vcítit. A taky neměl tu schopnost rozlišit, co dítě zvládne. Prostě si myslel, že když dítě nebude umět hned v jedenácti měsících o něco poprosit, tak už se to nikdy nenaučí.
Nějak to vypadá, jako by na všechny problémy byl jediný lék, a to rozvod. Než něco řešit, tak se rozvedu, a všechno bude rázem ideální. Pak nemá být 50% manželství rozvedených. Napřed bych šla do té rodinné poradny, jak tu už někdo psal. Je potřeba počítat s tím, že se manžel nezmění ze dne na den, ale po nějaké době to může být nejvzornější otec. Patrně sám byl podobně vychován, a nepřijde mu to divné. Především by si ale měla každá včas rozmyslet, než si někoho vezme a pořídí si s ním dítě, protože řešit to, když je klukovi šest, je trochu pozdě. Malá poznámka : sparťanská výchova není totéž, co spartánská výchova, a ani ta spartánská neznamená týrání a bití dětí, to jen tak na okraj k tomu titulku...
Jana 01: to je opravdová hrůza. Měl jenom kliku, že mu nic ve vzteku neudělal, takových případů už bylo...
Lído, podobného manžela měla moje sestra, snažila se snažila, potom ale přišla na to to že už nemá kam ustupovat, jen ji to stálo několik trpkých roků navíc.