Tenhle příběh opravdu nechápu. Když jsem ho slyšela vyprávět, hned jsem si pomyslela: já už bych dávno utekla, tohle bych si líbit nenechala! Ale každý je svého osudu strůjcem...
Paní Věra není nejmladší, je v důchodu a celý život bydlí ve stejném domě na vesnici, kde každý všechno „ví“. I proto nerozumím tomu, proč stále zůstává s manželem, přestože o jeho přítelkyni si už dlouho cvrlikají i vrabci na střeše. Já bych tohle nesnesla, bylo by to pro mě hrozné ponížení. „Když já mám Libora pořád ráda, jsme spolu čtyřicet let, kam bych teď šla? Můžu začít v tomhle věku znovu?“ ptá se Věra. Na můj argument, že to měla udělat už dávno, když o přítelkyni ví nejméně patnáct let, jen přikývne. A začne vyprávět.
„Já vím. Asi jsem se tehdy před těmi patnácti lety rozhodla špatně. Když jsem zjistila, že má Libor přítelkyni, měla jsem to ukončit. Byl to pro mě šok. Nechoval se jinak než dřív, byl na mě milý, nic jsem nepoznala. Asi ji měl už předtím, než jsem to zjistila... Tvrdil mi, že je to jen kamarádka, ale tak hloupá zase nejsem, bylo mi to jasné. Mluvili jsme o tom a on slíbil, že přestane, že o mě nechce přijít. Vtipné, co? Uvěřila jsem mu, nebo jsem spíš chtěla věřit, nějakou dobu byl klid, býval víc doma a mně se zdálo, že krize je pryč. Než mi jedna ochotná sousedka sdělila, že jsem husa, protože Libor se s ní dál schází, ani to moc netají, bral ji dokonce i do hospody ve vedlejší vesnici mezi naše známé.
Proč jsem to neukončila?
Libor nezapíral, řekl, že se s ní dál stýká, že ji má rád a nemůže přestat. Ale mě že taky nechce opustit. Prý nás má ráda obě a obě nás potřebuje k životu. Dlouho mě to trápilo a říkala jsem si, tohle přece nechci, jsme manželé, tak bych ho měla mít jen pro sebe, ale nikdy jsem nenašla sílu odejít. Aspoň kousek Libora jsem měla, jinak bych ho ztratila nadobro.
A on se choval pořád stejně, když byl doma, byl hodný, pozorný, žili jsme docela v klidu, jen ta jediná věc mi pořád vadila - ta jeho přítelkyně. Občas odjel na víkend, občas na noc přespal u ní a je to tak dodneška. Myslím, že teď už nejde ani tak o sex, vždyť už mu brzy bude sedmdesát, ale asi si s ní rozumí. Já spíš nechápu ji, je o dvacet let mladší a nemá děti, nevím, jestli je mít nemohla? Že ho nechce jen pro sebe? Možná jsem tehdy i doufala, že Libor odejde k ní, abych to nemusela řešit sama, ale to on neudělal. Tak se v tom plácám pořád...
Nejvíc mě mrzí, že všichni ve vesnici, známí, rodina i přátelé vědí, jak to je, dokonce to věděli asi dřív než já. Nechala jsem ze sebe dlouho dělat blbce. Ale to všechno proto, že bez něj nemůžu být...“
Nový komentář
Komentáře
Suzanne — #65 Vlastní nebo jiná nevěra je pro mě nepřijatelná! Jsou jiná řešení problémů než si jít zašpásovat jinam. Naopak když se mi kamarád začal dvořit a nadbíhat tak sem s ním utla kontakty. "Zhnusil" se mi tím že ví že jsem vdaná a přezto to zkoušel.
vím, že je to asi těžký, ale dala bych mu vybrat - já nebo ona. nemohla bych takhle žít
SStream — #76 Ono je spíš na pováženou, co si o sobě myslí ona bokovka. A ani ta bokovka mnohdy netouží po tom, aby ji muchlenec byl nevěrný s manželkou.
Suzanne — #62 Pro statistické účely - věrná jsem a věřím, že budu. Mám taky určitý blok, přes který vlak nejede.
kobližka — #61 ano, já jsem toho názoru, že jsou si pak věrní až do hrobu...Občasná bokovka mi přijde jako nechutná neúcta k partnerovi, pro pár živočišných pohybů a nazdar jej takhle "nahradit". Nevím, proč mi ona v článku zmiňovaná dlouholetá nevěra vadí míň, snad proto, že jsem zažila obojí a vím, jací jsou muží kteří si vybírají partnerky pro určitý vztah, nikoliv pro pouhé sexuální uspokojení.
Eva_Fl — #74
Dudlajlama — #72
Suzanne — #65 ja jsem nikdy nikomu verna nebyla - jenze ja jsem jela v zavislosti. Neodpovidala jsem za sve chovani - tedy odpovidala do te miry, ze jsem vedela, ze bych nemela pit a brat. Jenze jsem to nedokazala. Po vystrizliveni - ani tuk.
Ted uz vubec ne, sex me nebavi, ale driv jsem to mela jako ty. Byla jsem s tim, s kym jsem chtela byt, tak proc bych se valela s nekym jinym? 
Pentlička — #40 ale ja s fajn chlapem uz nejaky ten patek ziju, jen se tedy hodne branim tomu, aby me mel uredne. K cemu? Ja papirove nerada nekomu patrim.
Suzanne — #62 statisticky ti odpovidam, ze nejsem neverna. Kdyz je mi s nekym dobre, tak proste nemam potrebu a kdyz neni, tak jdu o dum dal. Na druhou stranu bych ale nedokazala zit dlouhodobe ve vztahu, kde nejsou "sily" partneru vyrovnane a neni mi dobre na dusi
.
tajnostii — #70 ani já ne
Tak to nechápu
Znám takový pár. Ale podváděná manželka není žádný chudáček. Bere život s humorem a nadhledem a naopak je ráda, že si od manžela odpočine. Ví kam jezdí a kolik už měl milenek a na druhou stranu ví, že by od ní nikdy natrvalo neodešel. Mají spolu velký majetek a děti a rozvod by je stál více nervů než současný stav. když jim to vyhovuje, proč ho odsuzovat. Neříkám že je to v pořádku, ale jsou prostě horší věci na zemi a mě nepřísluší kohokoli soudit.
Když jsem takovou trojici poznala osobně, nechtělo se mi tomu věřit a hlavně jsem žasla nad jeho jinak hodně nábožensky založenou rodinou.... není to proti přikázíní?
Před 15-ti lety se rozhodla paní Věra podle mě špatně.Měla mu dát na ultimátum jedna nebo druhá.A jinak se rozvést a třeba by ještě ,také někoho potkala.Nyní už bych to neřešila,rozvodem by přišla o důchod po manželovi.
U nás zase byla ženská a dlouhý roky měla milence
A s tím svým chodili jako dvě hrdličky,
Všichni to věděli,i on.Taky sem to nechápala
OlgaMarie — #64 No to jooo, taky si nemyslím, že by to někoho v životě ani nenapadlo. Ale fakt by mě zajímalo, jaké je tu procento žen, které považují vlastní nevěru za nepřijatelnou a naopak. Protože o vztahu k nevěře partnerově tady bylo anket už několik.
Suzanne — #62 Nevěřím, že by zde byla jediná čtenářka, která by nikdy ani myšlenkou nezhřešila.
Možná ta myšlenka je ještě horší než skutek.
[59] datura [*]jasně vzala bych ho za prdel a ten by letěl udělá to jednou udělá to i podruhé s jídlem roste chuť,pokud nechci tak to nedělám!!!!!!!!!!!!!
Hele, holky, mě by zajímala anketa (resp. to je spíš k redakci), jak je to vlastně na světě s věrností. Za sebe můžu říct, že před dvaceti lety jsem ve vztahu zahnula, když jsem byla rozhodnutá k odchodu. Ale když jsem se pak vdala, tak mě myšlenka na skutečnou nevěru fakt nenapadla (samozřejmě nemůžu říct, že by se mi žádný chlap jinde nelíbil, ale měla jsem vnitřní zákaz). V současném vztahu je ta myšlenka pro mě taky tabu. Vážně by mě zajímalo, jak to mají ostatní
Ne jmenovitě, prostě statisticky.
SStream — #53 Hele,neříkej,že nevíš,jak to myslím,samozřejmě,že ne opakující nevěru(y).Někdy se stane,že prostě "ulítne" jako on,tak i ona.Kvůli tomu přece nebudu rozbíjet manželství.Nebo si myslíš,že lidi jsou si beze zbytku věrni až do hrobu?