S Tondou jsem se poprvé setkala v jedné hospůdce, seznámil nás kamarád. Byl to tehdy celkem nenápadný dvacetiletý hubeňour, zamlklý, se zvláštně smutnýma očima. Pivo v něm ale mizelo závratnou rychlostí. Po chvíli rozvázal a začal nám vykládat budoucnost z karet. Naučil se to od kluka, se kterým sdíleli společnou celu…

Uběhlo pár let a dnes je Tonda spokojený tatínek dvou malých holčiček, má stálou práci a věnuje se bojovým sportům. Už několikrát se ale ocitl v mezní situaci. Sám přiznává, že by asi svůj život nezměnil bez pomoci a pochopení lidí kolem sebe. Vyrůstal na jednom pražském sídlišti, v normální spořádané rodině. Když mu bylo patnáct, nastoupil do učení, měl být tesařem. Ve škole ho to moc nebavilo, a tak se začal porůznu poflakovat s partou podobně unuděných.

„Prostě jsme pořád chodili do někam do hospody, o víkendech na diskotéky nebo do klubů. Časem jsme začali zkoušet různé prášky, trávu , co bylo zrovna po ruce,“ říká Tonda. Po nějaké době, přesně už si nevzpomíná, vyzkoušel pervitin. A docela rychle si něj vypěstoval závislost. „Celý můj svět se točil kolem perníku a toho, jak na něj sehnat peníze. Bylo to jako žít pod dekou,“ přiznává. Rodiče ho odepsali ve chvíli, kdy jim poněkolikáté odnesl z bytu vše, co mohl zpeněžit.

Skončil na ulici. S kamarádem se živili  žebráním a zkoušeli i krást. Peníze potřebovali čím dál víc. A pak přišel ten pro Tondu nejhorší den v živote. „Už jsme nevěděli kudy kam. Tak jsme v jednom parku přepadli takového postaršího pána. Jenže jsme ho vyděsili tak, že na místě dostal infarkt a umřel," vypráví Tonda tiše, se sklopenýma očima.

Vzhledem k tomu, že mu v té době bylo osmnáct, dostal nepodmíněný trest. Za mřížemi nakonec zůstal 2,5 roku. „Vlastně jsem byl za to vězení rád. Ale stejně si nikdy neodpustím, to, co jsme provedli. Nikdy si to nepřestanu vyčítat,“ dodává. Ve vězení se alespoň zbavil své závislosti na pervitinu. Horší to bylo paradoxně po propuštění. Mohl se vrátit domů k rodičům, najednou nevěděl kudy kam. Nemohl také sehnat práci, neměl žádné kamarády, těm ze staré party se snažil vyhýbat.

V té době začal pít. Pořád přemýšlel, co dál, ale nemohl najít žádné řešení. Po čase začal zjišťovat, že jestli to takhle půjde dál, bude zase závislý – pro změnu na alkoholu. „Tehdy jsem přemýšlel i o sebevraždě, měl jsem pocit, že jsem úplná nula a budižkničemu,“ dodává Tonda. Pak mu známý jeho otce nabídl pomocnou práci v jednom truhlářství. Podmínkou bylo, že bude dodržovat pracovní dobu a nebude pít. Tonda té příležitosti využil.

„První den, co jsem nastoupil, mě mistr představil a řekl ostatním, co mám za sebou. S tím, že on posuzuje lidi podle práce a chce to tak i od nich.“ Tonda říká, že měl stejně strach, jak ho budou brát. Snažil se, co to šlo, a práci dával maximum. Ostatní jeho snahu ocenili, takže mu postupně začali svěřovat i důležitější práci. Mistr ho také přivedl k bojovému sportu aikido. „To mi hrozně pomohlo, najednou jsem měl práci, kolegy a ještě aikido. Začal jsem se zajímat i o filosofii, která k tomuhle sportu patří," dodává. Přiznává, že právě díky aikidu se naučil lépe ovládat, řešit problémy více racionálně než silou.

Po nějakém čase začal toužit po rodině. Ale zase nastoupily tuny pochybností: Bude mě nějaká normální holka chtít – kriminálníka, vyléčeného feťáka a doživotního abstinenta? "Strašně jsem chtěl nějakou slušnou holku, ale zároveň jsem si žádnou takovou netroufal oslovit, ze strachu, že se mi vysměje," říká Tonda. Pak potkal Pavlu. „Moc se mi líbila, a bál jsem se, že už se znovu nepotkáme, tak jsem za ní prostě šel a pozval ji na kafe a do kina," vzpomíná.

A k jeho překvapení, Pavla souhlasila. „Přišel mi legrační, hrozně se mu klepal hlas, tak jsem mu chtěla udělat radost," vypráví Pavla. Tonda prý ze začátku o sobě moc nemluvil, ale prozradilo ho jeho výrazné tetování. „Zeptala jsem se, kde k tomu přišel, no a on to ze sebe vysypal. No, upřímně řečeno, v tu chvíli jsem měla nahnáno," říká drobná blondýnka Pavla.

Ale rozhodla se s Tondou zůstat. Asi po půl roce se rozhodli, že se vezmou, a oba shodně si přáli miminko. Pavlíny podmínka ale byla, že Tonda musí říct o sobě všechno jejím rodičům sám. „ Myslím, že to byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem musel udělat. Strašně jsem se před nimi styděl, když jsem jim to celé vyprávěl. Snažil jsem se je přesvědčit, že už jsem jiný člověk, ale byl jsem připravený i na to, že se mnou vyrazí dveře."

Celou situaci zachránila Pavla, když do rozpačitého ticha, které navodila Tondova zpověd, zahlásila, že je ve druhém měsíci těhotenství. „Tohle mého poměrně temperamentního tatínka odzbrojilo, takže jen zasípal - a co mám s váma teď dělat," říká Pavla se smíchem. Z jedné sídlištní sušárny si vybudovali miniaturní byteček a za pár měsíců přišla na svět malá Lenka, po roce její sestřička Jana. Pavla svého rozhodnutí nelituje. „Tonda holky miluje, stará se o ně a je na něj spolehnutí. I když někdy mám černé myšlenky, co by se mohlo stát "kdyby", ale věřím, že to špatné už překonal,“ říká vážně Pavla.  

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY