Zdroj fotografie: Shutterstock

„Situace, ve které se právě nacházím, může vyznívat vtipně, ale věřte, že smích mě už dávno přešel. S mým manželem jsem už dvacet let a před třemi lety mi přišel na nevěru. Zažila jsem si peklo v podobě ignorování z jeho strany, které po nátlaku k řešení problému vygradovalo ve slovní napadání. Já se rozvést nechtěla, ale myslela jsem si, že nápad brzy přijde z jeho strany.

A teď ta zdánlivě vtipná část. S manželem máme pejska, jezevčíka Tomáše, který je jako naše miminko. Tedy zvláště manžel se k Tomášovi vždy choval jako k synovi. Dokonce bych řekla, že ani k našim dětem se nikdy nechoval tak vřele, jako k tomu čtyřnohému stvoření. Zvykla jsem si na to, že s námi Tomáš sedí u stolu a manžel ho sem tam krmí ze svého talíře. Spí s námi v posteli, a když jsem nemocná, musím spát na gauči, abych Tomáše nenakazila. Nikdy jsem chování nebrala jako šikanu, až do chvíle, kdy mě manžel začal zcela ignorovat a veškerou péči dává psovi. Navíc mi přijde, že mě už ani Tomáš nerespektuje, a dokonce se stalo, že se mi jednou vymočil do boty, což nikdy před tím neudělal.

Žádost o rozvod jsem podala minulý rok v listopadu, a to proto, že už mě manželovo chování přestalo bavit a měla jsem pocit, že se stejně nechce rozvést jen kvůli Tomášovi. On se ale rozvodu stále brání. Několikrát jsem mu řekla, že si Tomáše klidně může nechat, ale stále trvá na tom, že je pes zvyklý žít v domě, ve kterém vyrůstal a on by po rozvodu neměl na to, aby se přestěhoval do domu se zahradou. Stále ho mám ráda a nechci, abychom se rozešli ve zlém, ale už nevím, co mám dělat.“

Čtěte také:

Reklama