art

Když se ženská zblázní do umělce, co ho svět neuznává... určitě tuhle písničku, kterou zpívá Petra Janů, znáte. Helena ji také zná, ale z vlastního života.

„Když jsem se s Ivanem seznámila, psal mi krásné básničky. Nejspíš tím přeskočila ta první pověstná jiskra. Byl to bohém každým coulem, hlavu nosil věčně v oblacích a realita mu jaksi unikala. Mně tím ale hrozně imponoval, byl to zvláštní, velice citlivý člověk se srdcem na dlani. Všímal si takových věcí, které jiní lidé ani nevidí. Vnímal každý můj pocit ještě dřív, než jsem stačila něco říct. Bylo to dokonalé souznění duší. A protože jsme byli do sebe a ze sebe úplně zbláznění, brzy jsme se vzali a měli dítě.

Ivan krásně maloval a občas se mu podařilo ilustrovat nějakou knížku, moc zakázek bohužel ale neměl. Dřív tak docela vyžil, jenže teď, když měl rodinu a já byla na mateřské, žili jsme celkem nuzně. A tak začal aspoň kreslení učit na škole. Nebavilo ho to a byl čím dál tím víc skleslejší, dokonce přestal úplně malovat a psal ponuré básně. Jedna mě ale natolik zaujala, že jsem ji poslala poměrně známému zpěvákovi a ten z ní udělal text ke své písni. Ivan o tom nejdřív nechtěl ani slyšet a byl docela naštvaný, že jsem jednala za jeho zády, já mu ale chtěla dokázat, že je šikovný, a myslela jsem, že bude mít konečně radost. Ivan se nakonec nechal přemluvit a báseň zpěvákovi prodal, když se ale hrála v rádiu, vypínal to a tvrdil, že se zaprodal. Dostal další nabídky, aby něco otextoval, ale nechtěl o tom ani slyšet a raději přemýšlel o smyslu života. Tenkrát jsem začínala chápat, že s umělcem, který žije ve svém světě, to nebude vůbec jednoduché.

Po mateřské jsem nastoupila do zaměstnání jako realitní makléřka a začalo se mi docela dařit po profesní dráze. Ivana ale trápilo, že tolik vydělávám a vlastně ho živím. Uklidňovala jsem ho, že mi to nevadí a ať maluje obrazy, že může jednou udělat třeba vernisáž, o které vždycky snil. Maloval, ale jeho nálady byly pořád pod bodem mrazu. Zase psal šílené básně, kterým jsem už vůbec nerozuměla, a pořád se mi snažil vysvětlovat cosi o existenci bytí a hmotných statcích, o zaprodání se penězům a mamonu. Bylo to už únavné a nechtěla jsem ho poslouchat, protože na moje argumenty, že žít se z něčeho musí, vůbec nebral zřetel. A tak se začal utápět v alkoholu.

Vždycky měl k němu sklony, ale docela se mu dařilo držet alkoholového démona na uzdě. Teď už byl ovíněný celý den, a když abstinoval, utápěl se zase v depresi. Nedělo se mu nic, já ho chtěla podporovat, nikam jsem ho netlačila, měli jsme spolu dítě, které miloval, a dokonce vím, že miloval i mne. Nakonec od nás stejně odešel s tím, že už nás nechce trápit. Tvrdil o sobě, že je nikdo a musí se jít hledat a já si prý zasloužím lepšího muže. Přesvědčovala jsem ho, že chci jen jeho a miluju ho takového, jaký je, ale přesto šel. Odstěhoval se na polosamotu, kde žije úplně sám a trpí ve svých nekonečných depkách. Mrzí mě to, ale nemůžu s tím už vůbec nic udělat.“

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY