„Мůj milý deníčku, včera jsem jej opět zahlédla. Letmý pohled jeho uhrančivých očí rozbušil mé srdéčko. Ach, kdy ho budu moci spatřiti a hovořiti s ním? Má duše nemá stání.“ ... zapsala by si moje prababička koncem 19. století do sešitku, kdyby si psala deník.
Snad, nikdy jsem nic podobného po svých babičkách a prababičkách, bohužel, nenašla. Asi neměly čas. Ale kdo ví, možná by psaly mnohem prozaičtěji, než takhle, to snad by se spíš hodilo do červené knihovny.
Zato já jsem si deník psala. Třeba tohle je ze 4. třídy:
27. září: Dnes jsem se srazila s Láďou B. u okýnka v jídelně. Taky vracel segedín. Řekl mi promiň!!! Je krásnej. Asi ho miluju.
28. září: Dnes se LB dvakrát při fyzice ohlédl. Asi se mu líbím. Miluju ho!!!
29. září: LB je zrádce!!! Šel ze školy s Vomáčkovou z béčka, ani se na mě nepodíval. Co na tý káče pitomý vidí?Ale stejně ho miluju.
1. října: Je konec. Řekl, že s holkou, co má velkej zadek, by v životě nechodil. Díval se při tom na mě. Život nemá cenu.
Láska mě trápila i po 10 letech, jak dokládá další ukázka:
12. března: Procourali jsme s J. celé odpoledne. Řekl, že si ještě s nikým tak nerozuměl, jako se mnou. A to se známe teprve dva dny. Tak zase zítra!!! (tady následují tři srdce).
13. března: J. mi řekl, že po mě strašně touží. Měla jsem hrozné dilema. Jít či nejít s ním ke kamarádovi, o němž vím, že je v cizině? Po třech dnech chození? Když jsem pak odmítla, jen smutně koukal. Pak najednou strašně pospíchal domů.
17. března: Už jsem J. tři dny neviděla. Co je s ním? Telefony nebere. Mám o něj starost. Co když se mu něco stalo?
18. března: J. mi napsal. Jsem prý strašně komplikovaná osobnost a on hledá obyčejnou dívku. Jestli já jsem komplikovaná, tak on je vůl. Ale hrozně to bolí ...
Deník jsem si přestala psát po trapné epizodě s mým budoucím mužem. Bydlela jsem v podnájmu, chtěli jsme jít spolu do kina. Seděl u stolu a čekal, až se vypravím. Zapomněla jsem deník schovat, a on nevěděl, že je to deník. Z dlouhé chvíle otevřel sešit a četl: „Je to takový nespolečenský medvěd. Prostě tak trochu moula. Ale mám ho ráda.“
„Ty si píšeš deník? Takový blbosti? V dnešní době?“
Řekl to tenkrát s takovým despektem! Jeho pohled byl tak výmluvný a já se cítila provinile za to, co jsem o něm napsala. Deník jsem zničila. Přestala jsem si ho úplně psát a za toho „moulu“ se vdala.
Jsme už spolu 22 let a nestěžuju si. Jen moc lituju toho deníku. A čím jsem starší, tím víc si chráním těch pár sešitů, které nepodlehly mé ničivé euforii. Vždyť lidská paměť je tak 
Dneska si ostatně můžete psát deník i na internetu. Přiznám se, že když jsem objevila server bloguje.cz, nadchlo mě to tak, že jsem si založila deník. Zmohla jsem se na jeden jediný a ještě stupidní zápis...
Ach jo, není nad obyčejný sešit. Jdu si ho koupit. A co vy a deníky?.
Nový komentář
Komentáře
Milé všechny deníčkářky, víte, jak mě mrzí, že jsem tu týden nebyla a nemohla si hned přečíst všechny vaše milé reakce? takže aspoň takto díky. jsem ráda, že v tom nejedu sama.
Léthé: spis bych byla za, aby se vydalo, aby se lidi mohli poucit, jak se ZIJE ne zivori
Můj deníček,dopisy....všechny mé vzpomínky...tajné vzpomínky mám v trezoru
Deníky jsou psané maďarsky a jen doufám,že po mé smrti se nikomu nebude chtít je nechat přeložit...aby pak moje děti nedopadly jak ve filmu "Medizonské mosty"...možná, že bych je včas měla zlikvidovat
Denik jsem si psala hodne dlouho, zacala jsem tak nekdy kolem te silene puberty... prave nedavno jsem si odvazela zbytecky mych denicku z rodinneho domku mych rodicu do meho noveho domova, nasla jsem tam i deniky me sestry a tak jsem ji je krasne zapecetila do obalky a nechala poslat po mych rodicich ale dulezite je aby to nikdo necetl.
Moje deniky mam schovane nebo spise ulozene ve sklepe meho noveho domova, mam to stesti ze uz osm let ziji v nemecku tudiz muzu psat cochci stejne si to nikdo nemuze precist je to vlastne super vec psat si deniky. Po letech si precist jak jsem prozivala ruzne situace a psala jsem si denik do roku 2001 pak jsem zacala pracovat a uz to neslo... nebyl cas coz mne dneska silene moc mrzi. Mam denik z doby kdyz jsem byla Au-Pair, kdyz jsem se zamilovala do meho muze, mam denik z doby meho studia tady v nemecku, pak take denik kdyz jsem cekala meho syna a i po jeho narozeni.... mozna ze si zase zajdu do papirnictvi a zacnu si psat denik??
A co dopisy?? Schovavate si dopisy?? Ja jsem nedavno vyhrabala moje stare dopisy, mym rodicum z tabora, opacne od mych rodicu do tabora, dopisy mych byvalych spoluzacek z gymnazia, jedna mela tak krasny sloh ze cist jeji dopisy to je proste uzasne, je pravda ze tam jsou detailni zazitky z jejich milostnych avantyr ale verte mi tak nadherne podane to je proste basen! Jak ja se u nich pobavila..
Mam dopisy z doby meho pusobeni v jedne nemecke rodine jako Au-Pair, ty uzasne zpravy od mych rodicu, kdyz mi tata psaval zkraceny deni Dallasu, neb jsem byla v te dobe silenec do tohoto serialu..... a on to tak krasne podaval.. (mozna by jsem tu tu mela taky zverejnit.. je to lepsi nez samotny Dallas) dopisy memu priteli plus muj posledni dopis kdy jsem nas uz tenkrat zbytecny vztah ukoncila, dopisy memu muzi kdyz jsem byla pul roku v Cechach atd. atd. Moc rada se vracim do minulosti..... kdyz jeste nebyl internet vsedni veci a verte mi ze si zase zacnu psat denik a verte mi ze mi moc chybi ty obalky v kasliku.. i kdyz obcas si poslechnout
"Sie haben Post!" neni spatne.....
Deníky jsou nádherný, ale chce to docela sicflajš, aby si člověk poznamenal všechno podstatný. Párkrát jsem začala a pak jsem si uvědomila, že píšu blbosti. Jak se mi ale v šestnácti líbilo číst blbosti mý mrtvý mámy
Dodneška, když její poznámky otevřu, tak mám pocit, že jí znova poznávám - nepsala si jen deník, ale i básničky. Nejvíc mě dostávala a dostává ta, která začíná Až jednou za dvacet třicet let, budu mít dceru, tý bude šestnáct let ... a pak to pokračuje, že mi ukáže svý deníky a básničky a tak. Kdyby v těch svých šestnácti, kdy to psala věděla, že se mých šestnáctin nedožije ...
Prestala jsem si psat denik.
Pamatuji si naposledni vetu z toho meho - dneska to zkusime znovu... ( tykalo se sexu a bylo mi necelych 16 let ).
Pote, co jsem znovu denik otevrela, abych napsala se dalsi cerstve sexulani zazitky, mela jsem v nem CERVENOU propisovackou vzkaz me ucitelske maminky :
,,Zajimave cteni pro zvedavou mati, jiz pravem nalezi jmeno Eva".
Nikdy jsme to nerozebiraly, ale ...
No budiz mamince odpusteno.
ja jsem zacla tak, ze jsme si s kamoskou schovavali vsechny dopisy co jsme si psaly ve skole. Po skole jsem si zacla psat denicky, cca od 17-19, ted uz na to nemam cas. Ale moc rada si je procitam, takhle si vzpomenu na hromadu zazitku, ktery bych uz v pameti jinak nemela. Bylo to fajn, ale ted uz na to nemam cas.
*daisy*:
taky likviduju. Občas psát musím, ale ten strach, že moje nejniternější pocity by četl někdo jiný je prostě silnější 
Taky jsem si psavala, jak jinak
A jak jsem radila, kdyz mi na to pak segra prisla a chodila potajnu cist. Jednou se, blbka, prolatla tim, ze rekla neco, co vedel jenom a jenom denicek 
Od te doby nepisu, jenom kdyz je mi moc ouvej a neni kde se vypovidat, tak si hodim myslenky na papir, tj. musim se chvilku soustredit, srovnat si to, a hned se jde pak lip. Ale fakt je, ze to pak likviduju, ty papiry 
taky jsem z tech co si psali denik,kdyz byli v puberte....
ale nejak me to uz preslo...
Ja si sice denik nepisi, ale zacala ho psat moje maminka, kdyz se moje starsi sestra narodila. Maminka byla spravedliva a psala temer denne takze si dnes muzeme precist zajimave veci z pocatku naseho zivota. A protoze maminka uz vice nez 10 let nezije, kdyz otevru denik a ctu si zapisky stare vice nez 50 let, je mi u toho vzdycky do breku. Jsem za to mamince moc vdecna, ze si pri tom vsem shonu udelala vecer chvili casu, aby nam zaznamenala dulezite udalosti
Deníky mě vždycky fascinovaly. Už jenom pro to, že miluju psaní. Vidím čistý list papíru a chce se mi na něj něco napsat. Jako malá jsem si psala pár takových tajných deníků, jako ty v článku
A teď si píšu internetový, ale je to už něco trochu jiného. Nepíšu ho jen pro sebe, ale pro své přátele - hlavně ty, se kterými se nevidím příliš často. Snažím se jim sdělovat své zážitky pokud možno zábavnou formou a asi se mi to daří, někdo to skutečně čte 