Místo úvodu. Psaní deníků mě vždycky něčím fascinovalo. Proto jsem tohle povídání o nich nosila dlouho v hlavě. Že v auditku Žena-in probíhá debata o blogování, tedy internetové podobě deníku, jsem zjistila až poté, co jsem povídání přetvořila do písemné podoby. Opravdu čirou náhodou. Svědky na to, bohužel, nemám ...

„Мůj milý deníčku, včera jsem jej opět zahlédla. Letmý pohled jeho uhrančivých očí rozbušil mé srdéčko. Ach, kdy ho budu moci spatřiti a hovořiti s ním? Má duše nemá stání.“ ... zapsala by si moje prababička koncem 19. století do sešitku, kdyby si psala deník.
Snad, nikdy jsem nic podobného po svých babičkách a prababičkách, bohužel, nenašla. Asi neměly čas. Ale kdo ví, možná by psaly mnohem prozaičtěji, než takhle, to snad by se spíš hodilo do červené knihovny.

Zato já jsem si deník psala. Třeba tohle je ze 4. třídy:

27. září:  Dnes jsem se srazila s Láďou B. u okýnka v jídelně. Taky vracel segedín. Řekl mi promiň!!! Je krásnej. Asi ho miluju.

28. září: Dnes se LB dvakrát při fyzice ohlédl. Asi se mu líbím. Miluju ho!!!

29. září: LB je zrádce!!! Šel ze školy s Vomáčkovou z béčka, ani se na mě nepodíval. Co na tý káče pitomý vidí?Ale stejně ho miluju.

1. října: Je konec. Řekl, že s holkou, co má velkej zadek, by v životě nechodil. Díval se při tom na mě. Život nemá cenu.

Láska mě trápila i po 10 letech, jak dokládá další ukázka:

12. března:  Procourali jsme s J. celé odpoledne. Řekl, že si ještě s nikým tak nerozuměl, jako se mnou. A to se známe teprve dva dny. Tak zase zítra!!! (tady následují tři srdce).

13. března:  J. mi řekl, že po mě strašně touží. Měla jsem hrozné dilema. Jít či nejít s ním ke kamarádovi, o němž vím, že je v cizině? Po třech dnech chození? Když jsem pak odmítla, jen smutně koukal. Pak najednou strašně pospíchal domů.

17. března:  Už jsem J. tři dny neviděla. Co je s ním? Telefony nebere. Mám o něj starost. Co když se mu něco stalo?

18. března:  J. mi napsal. Jsem prý strašně komplikovaná osobnost a on hledá obyčejnou dívku. Jestli já jsem komplikovaná, tak on je vůl. Ale hrozně to bolí ...

Deník jsem si přestala psát po trapné epizodě s mým budoucím mužem. Bydlela jsem v podnájmu, chtěli jsme jít spolu do kina. Seděl u stolu a čekal, až se vypravím. Zapomněla jsem deník schovat, a on nevěděl, že je to deník. Z dlouhé chvíle otevřel sešit a četl: „Je to takový nespolečenský medvěd. Prostě tak trochu moula. Ale mám ho ráda.“
„Ty si píšeš deník? Takový blbosti? V dnešní době?“
Řekl to tenkrát s takovým despektem! Jeho pohled byl tak výmluvný a já se cítila provinile za to, co jsem o něm napsala. Deník jsem zničila. Přestala jsem si ho úplně psát a za toho „moulu“ se vdala.

Jsme už spolu 22 let a nestěžuju si. Jen moc lituju toho deníku. A čím jsem starší, tím víc si chráním těch pár sešitů, které nepodlehly mé ničivé euforii. Vždyť lidská paměť je tak nespolehlivá. (A co teprve ta moje!) Paměť vzpomínky deformuje, upravuje, ale deník je autentický záznam toho, co v naší hlavě po letech vypadá úplně jinak a nebo to tam, nedej bože, už ani není. A nejde jenom o milostné výlevy, týkající se Ládi B. nebo J. Do deníku jsem si psala i co jsem četla, na co jsem chodila do kina, do divadla, co jsem si myslela o rodičích, o lidech kolem mě, o životě.... Psaní deníku je prostě skvělá věc.

Dneska si ostatně můžete psát deník i na internetu. Přiznám se, že když jsem objevila server bloguje.cz, nadchlo mě to tak, že jsem si založila deník. Zmohla jsem se na jeden jediný a ještě stupidní zápis...

Ach jo, není nad obyčejný sešit. Jdu si ho koupit. A co vy a deníky?.