Milada pomalu upíjela červené víno, hrála si se snubním prstýnkem a odhadnout, co právě cítí, nebylo vůbec lehké. Každou chvíli nahlédla do dětského pokoje, kde spokojeně odfukovala malá Eliška a při pohledu na její tvářičku se pokaždé tak nějak zvláštně usmála. Myslím, že v tom úsměvu se odrážel nepatrný závan smutku...

„Věřila bys, že zrovna se mnou si bude osud pohrávat jak s jojem? Jednou nahoře ... podruhý dole...“

Nevěděla jsem, co na to říci, žádná dobrá odpověď mě prostě nenapadla. Chvíli jsme jen tak mlčky seděly a já se cítila jak bulvární novinářka, která pro svůj článek bezohledně ždímá z přítelkyně to nejtrpčí co zažila... Odložila jsem sklenku a vstala k odchodu.

„Kam jdeš?“ Milada na mě pohlédla a po obličeji se jí opět rozlil ten podivný úsměv.

Zakroutila jsem hlavou. „Kašlem na to.“

„Ne ... chci o tom mluvit. Chci, abys o tom napsala...“ Ukázala prstem na křeslo a já se znovu posadila. „Zapni to.“ Kývla hlavou na diktafon, který ležel na stole vedle láhve s vínem.

„Já vůbec nevěděla, že Jirka někoho má ... přísahám Bohu, že jsem neměla sebemenší tušení. Všechno u nás klapalo naprosto v pohodě. Žádné hádky, pozdní příchody, výmluvy, že musí být dlouho v práci ... nic takového. I sex byl normální...“

Milada upila se své sklenky a na chvíli se odmlčela.

„Paradoxně jsem se to dozvěděla od něj. Čekala bych, že když je manžel nevěrný, tak se o to, aby se to manželka dozvěděla, postará někdo třetí. U nás ne. Jednou prostě přišel domů, sedl si na gauč a řekl: „Udělal jsem průser Milado...“ Ještě v té chvíli mě ani ve snu nenapadlo, o co se jedná... Myslela jsem, že jde o malér v práci. Řekla jsem mu, ať se hlavně uklidní, že to probereme a najdeme řešení. Podíval se na mě a rozbrečel se...“

Tehdy ti to došlo?

„No došlo ... spíš mě ovanul takovej mrazivej pocit... Zeptala jsem se, co se děje, co se stalo. Položil si obličej do dlaní a řekl mi to na rovinu. Žádné vytáčky, výmluvy ... jen řekl: „Párkrát jsem se vyspal s Lenkou. Je těhotná...“

Jak jsi reagovala?

„Začala jsem brečet. Ani jsem snad na to nic neřekla, to fakt nevím. Jenom vím, že jsme tu seděli a oba brečeli. Já si v duchu pořád říkala: Proč? Proč to udělal? Nechápala jsem to, měla jsem v hlavě hroznej zmatek. Úplně mi uniklo to, že je ta holka těhotná. Jen jsem myslela na to, že spal s jinou.

A nejhorší bylo, že jsem tu holku znala. Kdybych aspoň nevěděla o koho se jedná... Takhle jsem pořád měla před očima obraz toho, jak se oni dva spolu milují.“

Takže jsi tu ženu znala osobně?

„Věděla jsem, o koho se jedná, jak vypadá. Dělala s Jirkou v podniku. Ale nikdy jsme se nijak blíž nepoznaly.“

Nalily jsme si druhou sklenku vína a Milada pokračovala ve svém příběhu:

„Celou noc jsem nespala, jen myslela na to, co bude dál. Někdy kolem druhé v noci jsem poprvé začala myslet na to dítě. Nikomu tohle nepřeju ... cítila jsem jen zoufalství a strach.

Jirka neměl v úmyslu mě opustit, to mi řekl ještě ten večer. Ale já se bála tomu věřit. Zní to hrozně, ale i přes to, co se stalo, jsem si nedovedla představit rozvod, konec našeho manželství...

Probírali jsme to stále dokola a dokola. Pořád mluvili o tom, proč to udělal a co bude dál.

Během čtrnácti dnů se vše teprve začalo nějak pomaloučku uklidňovat. Já si řekla, že Jirka udělal v životě pořádnou botu, ale že jsem schopná se přes to přenést, akceptovat to, co udělal ... žít s ním dál. Jen spát s ním jsem nemohla.

A o dítěti jste také hovořili?

„Pochopitelně. Ta ... žena ... - promiň, její jméno nějak nemůžu vyslovit- odmítla potrat. Takže se s ní Jiří dohodl na alimentech a finanční podpoře při nákupu výbavy a všeho okolo. Já o tom nechtěla mluvit, takže mě Jirka informoval jen ve stručnosti, abych byla v obraze, jak se věci mají.

Asi po čtyřech měsících jsme už žili – dá se říci – opět normálně. Včetně sexu. Samozřejmě jsem to celé měla stále v hlavě a v noci mě budily hrozivý sny, ale když řeknu, že jsme to oba, v rámci možností, zvládli, lhát nebudu.

Neměla jsi strach, že se s ní stále stýká?

Trochu křečovitý smích: „To víš, že měla! Ale řekla jsem si, že když jsem se rozhodla to zvládnout, musím zvládnout i tohle. Navíc Jirka odešel z podniku, a to mi moc pomohlo.

A v květnu se narodila Eliška...

„Ano ... a s ní se vrátila bolest, strach ... to všechno bylo zase hrozně živé. Nemohla jsem spát, jíst... Stále mě bolela hlava.

Jiří se u Eliščiny matky zastavil doma, když se vrátila z porodnice. Řekl mi, že tam jde a nabídl mi, zda nechci jít také. Na to jsem mu řekla, jestli je vůbec normální...

Když za ním zaklaply dveře, pořád se mi hlavou honilo to, zda se vrátí domů, jestli tam nezůstane... To si nikdo neumí představit, co jsem prožívala... Vrátil se asi po hodině. Oznámil mi, že je vše v pořádku, že se nemám čeho bát...

Jenže po čtrnácti dnech zazvonil telefon... Byla to ona a řekla mu, aby k ní ihned přišel, že se to týká malé... Jen jsem si sedla na gauč a zírala do prázdna. Cítila jsem, že už dál nemůžu, že to nezvládnu... Neuměla jsem si tehdy, když se to stalo, představit, co mě čeká... Jaký nápor na nervy to celé bude.

Jirka tam pochopitelně ihned šel. Popisovat, v jakém jsem já byla stavu, je asi zbytečné.

Vrátil se ani ne po hodině. Stál ve dveřích, mlčky se na mě díval a v náručí držel Elišku. Neřekl ani slovo, jen mi podal lístek, na kterém bylo napsáno něco ve smyslu: Nezvládám to, postarej se o dítě...

Jiří mi druhý den řekl, že když k ní dorazil, už byla pryč. Elišku nechala v postýlce a na stole jen ležel ten vzkaz. Prostě se sebrala a odešla...“

Takže vzal Elišku k vám domů...

„Copak jsem to mohla zakázat? To dítě za nic nemůže... Ještě ten večer jsme volali na policii, druhý den Jiří obíhal sociálku... Byl to hrozný zmatek. Ale i přes ten zmatek já byla konečně klidná... Zvláštní co? To, jak se ona zachovala, mě uklidnilo, protože jsem věděla, že tohle je definitivní zavření dveří mezi ní a Jirkou...“

Přemýšlíš o budoucnosti? O tom, co bude dál s Eliškou?

„Elišku mám ráda, opravdu ji mám moc ráda, a už patří do mého a Jirkova života. Určité právní kroky jsme již podnikli, ale zatím o tom nechci mluvit. Jedno ale vím jistě - prožila jsem si peklo a teď už chci jenom normálně, v klidu žít a pokusit se Elišce nahradit skutečnou matku.“

Děkuji za rozhovor

Reklama