Foto: Shutterstock
Marcela otevřela dveře a věděla, že to zas nebude klidný večer. Její manžel seděl za stolem se založenýma rukama.
„No, že jdeš, mám hlad.“
Marcela sevřela rty. „Tys nejedl ten špenát?“
„Ne, ten jsem vyhodil. To není pořádný jídlo.“
„Tak můžeš mít vajíčka.“
„Nechci vajíčka. Nemůžeš udělat něco pořádnýho? Vepřoknedlozelo, třeba.“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Je šest, teď jsem přišla z družiny, nemáme vepřové a nemáme na něj ani peníze. Vyhodil jsi špenát.“
„Nejsem králík.“
„Tak si to vepřové na zítra kup. Já na něj nemám, mám tři dny do výplaty.“
Radek se pohrdavě usmál. „To je ta tvoje družina. Směšnej plat.“
Marcela těžce dosedla na židli. „Ten směšnej plat tu platí nájem a jídlo. Ty jsi v důchodu, a pořád si stěžuješ, že ti nezbývá. A neuvědomuješ si, že za tisícovku na měsíc ti tu nemůžu servírovat bifteky. A ani nechci.“
„Aha, takže když nevydělávám, tak jsem bezcennej a necháš mě jíst zbytky jako psa.“
Marcela se unaveně podívala na muže, se kterým strávila přes čtyřicet let života, pokrčila rameny, a vykročila k ložnici. Byla unavená a nechtěla se hádat. Vlastně by byla radši, kdyby tady Radek vůbec nebyl. Celý den poslouchala brebentění dětí a teď chtěla ticho, ne hádku.
Nebývalo to mezi nimi vždycky takhle. Radek byl stavbyvedoucím a vydělával slušně. Ona učila, ale to mu nikdy nebylo dost. Vzpomínala na večery, kdy patlala knedlíky, na neděli, kdy pekla dva pekáče masa. Byla jsem hloupá, pomyslela si. Co hloupá, blbá jsem byla. Teď má Radek pupek a vysoký cholesterol a ona… jí už zbývá jen málo chuti pro něj vařit a opečovávat to.
Už nejmíň třicet let to dělá jen z povinnosti a posledních deset jen se zaťatými zuby. Co je Radek v důchodu, je to ještě horší. První rok alespoň chodil na ryby a jezdil na chatku, co mají v zahrádkářské kolonii. Chodil s kamarády na pivo. Vypadal, že ho život ještě baví. Poslední dobou nechodí nikam, jen čeká, až přijde Marcela z práce a pak se s ní pohádá. O jídlo, které vyhodil, o léky, které nechce brát, o návštěvy lékaře, které „zapomněl“. Možná čekal, že se bude Marcela omlouvat, přemlouvat ho, prosit, jako dřív. Jenže ona už nemá sílu, je ráda, když zvládne práci a jakž takž obstará domácnost. Z ničeho nemá dědek radost, ani z vnuka, pomyslela si a otevřela dveře od koupelny.
Na víkendy se Marcela těšila, protože to jezdil Radeček s Patricií a s malým Jonášem. Zašli si ven, do cukrárny, do zoo, měla si s kým povídat. Nakonec vzala na milost i Patricii, se kterou se moc nemusely. Koneckonců, byla to máma Jonáška, a Jonášek byl pro Marcelu nejmilejší stvoření na světě.
„Tak jak se máte, co Jonášek, jak mu to jde ve školce?“
„Ale jo,“ usmála se Patricie shovívavě.
„Chceš sušenky, Jony, babička pekla.“ Chlapeček si sedl Marcele na klín a ta cítila něhu i úlevu. Tohle bylo v jejím živote to, na co se těšila. Milovala děti, i po těch všech letech v družině.
„Má tě fakt rád,“ uznala Pat.
„Jasně, máma to s dětma umí.“ Radek, syn, uzmul z talíře sušenku. „I se sušenkama.“
„To tak peče jen pro vás,“ Radek otec se ani nesnažil předstírat, že to, co říká, myslí v dobrém. „Když tu nejste, vaří jen špenát, brokolici, co nejlevnějšího sežene, aby mě s tím odbyla. Jo, když jsem nosil peníze…“
Marcela ztuhla, ztuhla Patricie a dokonce i „Radeček“.
„Tati, zelenina vůbec není levná, sám to vím, protože ji kupujem dost.“
„No tak vidíš, je to drahý, a ještě se to nedá žrát…“
Patricie semkla rty. „Tohle asi Jonáš úplně slyšet nemusí, ne?“ podívala se přísně na manžela.
„Ne, to před dětma…“ Marcela těžko hledala slova.
„No, my půjdeme ven.“
„Vezmeme babi,“ zasmál se Jonáš. „Babi a sůši.“
„Jo, vezmeme,“ souhlasila Patricie. Marcela nezaváhala ani vteřinu. Sesypala sušenky do misky s víčkem a byla venku dřív, než si Jonáš obul botičky. Teprve tam se rozbrečela.
„Promiň.“
„Proč promiň?“ zeptala se Marcela. Pár první metrů šly tiše, a ona svírala vnoučkovu ruku jako záchranný kruh.
„Protože jsem si myslela, že jsi prostě protivná maloměstská úča,“ usmála se Patricie rozpačitě. „Tak proto.“
„Asi jsem.“
„Nepodceňuj se. Radka si náhododu vychovala dobře, není jako jeho táta.“
„Jeho táta dřív taky nebyl…“ Marcela se najednou zarazila. „Vlastně byl, byl, už od mlada. Jen já si říkala, že to není tak zlý. Nikdy bych nevěřila, že po tolika letech se mi nebude chtít chodit domů. Myslela jsem, že lidi k sobě věkem víc přilnou, ale je to naopak. Ani s tím malým si nehraje.“
„Ale s Radkem si přece taky nehrál.“
„Chodili si spolu kopat.“
„Zvláštní, že si to Radek nepamatuje.“
„Asi to bylo málokdy,“ Marcela měla bolestný pocit, že si celý život přemalovávala tak, aby byl snesitelnější a teď se jí najednou šklebil do obličeje.
„Já ani nevím, jak s ním vydržím dál,“ přiznala Patricii tiše. „Nechce se mi vydělávat, všechno platit, a ještě být doma za služku.“
Sedly si s Patricií do parku a pozorovaly Jonáše, jak staví z písku hrad. Slunce hřálo, kolem křičely děti… Marcelin hrad, který celý život poctivě uplácávala, se začal sypat, ale zas to ani tak moc nebolelo.
Vztahová koučka Monika Dvořáková k příběhu říká:
I když má většina z nás optimistické vzpomínky na vztah prarodičů, může to být klamná iluze. S věkem se snižuje schopnost tolerance, a zvlášť když jeden, nebo oba partneři zůstanou v důchodu a ztratí se struktura a pravidelnost, která určuje život lidí, kteří chodí do práce, může se stát, že různost povah, kterou dřív překonávala například sexuální přitažlivost, se ukáže v plné nahotě. Je důležité, aby si oba partneři našli životní náplň. Není nutné, aby spolu trávili všechen čas a není to ani zdravé.
Situace Marcely je složitá hlavně proto, že zatímco ona ještě jede v módu zaměstnance, její muž se nudí a touhu po pozornosti kompenzuje opravdu toxickým způsobem. Mohla bych pomoci partnerská terapie, ale zvlášť muži ji podstupují neradi. Dobré je, že má podporu syna a snachy. Může se pokusit vyřešit situaci tím, že si s manželem promluví a nastíní mu vážnost situace. Pokud to nezabere, a Marcela není rozhodnutá, že chce situaci vyhrotit až k rozvodu, může pro ni být cesta vytvořit si co nejsilnější podpůrný systém mimo rodinu a plánovat si svůj program bez ohledu na přání partnera. Není to zázračné řešení, ale vydobude si tím prostor, nutný pro relaxaci a duševní hygienu.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Naše články:
- Blíží se mi padesátka a mám pocit, že všechno končí. Bojím se práce i toho, že zůstanu sama
- Dusila jsem se v tichu. Ve 52 letech jsem se rozhodla odejít, říká Jana
- Každý víkend žiju ve strachu, že přijdu o manžela i střechu nad hlavou, děsí se Katarína
Nový komentář
Komentáře
Kdyby mne dedek vyhodil spenat, moje oblibeny jidlo, tak bych mu dala takovej kour, ze by poslusne hned zacal varit novej. A jeste by si ho sam nasbiral, aby byl cerstvej a bio. A v lednu. Tolik asi rada k pristupu k dedkovi.
Co bude k večeři?
Nic, nic sis neuvařil. Jdu ven, čau.
I v tomto věku bych se rozvedla...co je to za život?
Ať si manžel chodí pro obědy a ať si je z důchodu platí. Jednoduché.
Dávat ženě tisícovku na vaření? Kdo by si tohle nechal líbit?
Jen ať mu vaří ta chlapská jídla! Takový prorostlý bůček s osmi knedlíkama, buřtguláše, tučné omáčky - to by v tom byl čert, aby dědka nekleplo! (to je samozřejmě vtip). Pokud má paní naspořeno pro sebe, radši ať bydlí zvlášť. Rozvádět se nemusí, stačí počkat, jak si povede bez ní. A konečně si oddechne, když ho nebude mít na krku. Má už i podporu od mladých.
Špatně si to s tím manželem zařídila už v mládí. Když byl stavbyvedoucí a měl slušný plat, tak musí mít i slušný důchod. To jí dává jen tisícovku měsíčně na jídlo a jinak všechno táhne ona? A on rýpe? Je celý den doma, tak ať nakoupí a uvaří. Není jediná, která to má na stáří takto hloupě zařízené. Tady pomůže jen borůvkový koláč s vraním okem anebo kafe od žida.