Renatě je už přes padesát, ale cvičí, hlídá si jídelníček a záleží jí na tom, aby neměla díky menopauze nadváhu. Vadí jí, že její muž tloustne, rezignuje na svůj vzhled a také na své zdraví. Přesto s tím nemůže nic dělat, protože on se měnit nechce.
Foto: Shutterstock
„Osm let se snažím donutit manžela, aby něco se sebou dělal, aby jen tak „neobrůstal mechem a lišejníkem“, nekynul a hýbal se. V podstatě od jeho 58 let. Jenže není mi to nic platné. Dřív jsme spolu sportovali, chodili na procházky, jezdili na lyže a na výlety. Ale během let se něco změnilo, zlenivěl a přestal mít potřebu něco dělat. Stal se z něj unavený stárnoucí muž,“ stěžuje si Renata.
Jenže jak přibíral na váze, samozřejmě přišly i zdravotní potíže. Bolesti zad a vysoký tlak, praktická doktorka mu už několikrát domlouvala, aby se hýbal a zhubnul kila, která má navrch. Nijak na to nereagoval, nereagoval ani na tlaky své ženy, která se snaží vařit víc zeleniny a připravovat míň masa. Jenže to neprošlo.
„Hádal se se mnou a začal být alergický na to, když jsem zavedla řeč na jeho váhu. A to i když měl už jeden infarkt, stalo se to minulý rok. To měl sice nahnáno, ale všechno dopadlo dobře, a tak proč by něco měnil. Oklepal se a vše je při starém. Bohužel mi vadí jeho zatvrzelost do té míry, že si říkám, jak je sobecký. Že si dělá, co chce bez ohledu na své zdraví a na nás, jeho blízké. Vadí mi, jak je sebedestruktivní ke svému zdraví. Je to marnost.“
„Vím, že vztah není postavený na vzhledu a my máme z čeho čerpat, co všechno jsme spolu zažili a vychovali dvě děti, ale musím přiznat, že se už nechci často na něj ani dívat, natož s ním mít nějaké intimnosti. Je to divné stárnutí, žít takto vedle sebe a při tom tak pomyslně daleko od sebe. Bez jeho zájmu s tím cokoliv dělat,“ stýská si Renata.
K článku se nám vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Každý vztah časem prochází vývojem i poroto, že i my se měníme a spolu s tím i naše potřeby a postoje. Renata je ochotna na sobě pracovat, její partner to lidově řečeno „zabalil“. Úbytek energie spolu s mentální rezignací a neochotu ke změnám, které přináší nekomfort, je patová situace.
Vše, o co se Renata pokouší, včetně zážitku z ohrožení života, který její manžel prodělal nefunguje.
V psychoterapii platí pravidlo: „kolik dáš, tolik dostaneš…“ Znamená to, že míra možné pomoci závisí od ochoty ke spolupráci včetně otevřenosti a upřímnosti klienta.
Renata zoufale buší do zamčených dveří, které její manžel není ochoten otevřít. Jeho motivace - ať už se jedná o obyčejnou pohodlnost či sobectví a rezignaci na sexuální život i kvalitu vztahu i zdraví je zkrátka jeho pasivním postojem k řešení problému.
A v tomto modu je zřejmě odhodlán i nadále setrvat. Problém má tedy samotná Renata. Rozhodnutí, zda tomuto pomalému rozpadu svého muže dále přihlížet a trápit se bezvýchodností, nebo přijmout fakt, že se ocitla na rozcestí, kdy musí volit jakým způsobem bude dále žít ona sama.
Zarputilost a neochota ke změnám u partnera nám legalizuje i naše vlastní svobodná rozhodnutí. Naše vztahy mají mnoho podob, pro okolí i často nepochopitelná.
Pokud Renata přijme a bude respektovat postoj svého muže, který je dospělý a svéprávný a navíc si je vědom rizik, které jeho postoj přináší, přenese svou energii (,kterou vkládá do nabídek na změnu) do svého osobního prostoru. A tam se musí vědomě rozhodnout, jakým způsobem bude dál žít. Výchova a vedení je potřebná v rodičovství, do dospělého partnerství už nepatří.
|
|
Text prošel editorskou úpravou
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Jsem už v letech, takže mohu pozorovat, jak se manželé a partneři mých známých mění. Ženy sice často v menopauze přiberou, ale muži bohužel zhusta totálně rezignují na všechno, hlavně aby nic nemuseli řešit, nikam chodit, nikam jezdit, nic dělat a aby na ně pokud možno nikdo ani nemluvil. Dříve zábavní a aktivní chlapíci se mění v mrzutá děcka, která jen čučí na TV, nadávají na všechno a všechny a partnerku považují za domácí spotřebič, případně za nesvéprávnou, takže jí musejí neustále napravovat neutuchající kritikou. Je mi jich vlastně líto, když vidím, jak okolo padesátky zahodí svůj život s tím, že zbylé dekády budou jen zaprděně vegetovat. Pravda, všichni takoví nejsou, ale když se podíváte na účastníky kurzů, workshopů, zájezdů nebo nedejbože kulturních akcí, muže aby tam jeden pohledal.
Chlapy jsou strašně natvrdlý..jak si něco umanou, tak s nima nic nehne....jsem ráda, že tohle nemusím řešit.....
Tak když se za skoro 10 let přes veškerá varování jeho lékařky není ochoten změnit, musí nastat změna jinde. Pro začátek by možná stačilo vést oddělené hospodaření s jídlem. Sama pro sebe nakoupit i navařit. On ať si koupí a uvaří podle svého. Sám si prát i žehlit. Ve dvou jen platit režii spojenou se společným bydlením. A dál by se vidělo.
Tak ho nechte být a najděte si mladého, štíhlého a pěkného milence. Stačí skočit na Amatéry napsat parametry a ono se zájemců hned pár tisíc ozve a pak se na něj už není třeba sedět doma a dívat se na buřta.
Bohužel to není jediný případ. Moje spolužačky a známé jsou ženy, které o sebe dbají, studují, sportují, navštěvují kulturní akce, zajímají se o dění kolem sebe a jejich manželé se povalují, konzumují nadměrné množství jídla, max. se podívají v televizi na fotbal nebo hokej a v mnoho případech konzumují množství piva nebo i tvrdšího alkoholu.