Máte doma zasněného introverta, nebo divocha, který je rád středem pozornosti? Je to pravák, nebo levák? Projevuje manuální zručnost, nebo je spíš nemotora? Je vznětlivý a neposedný, nebo naopak trochu pecivál?
Všechny tyhle otázky byste si měli sami pro sebe zodpovědět, než se rozhodnete, jaký hudební nástroj pořídíte svému dítěti – radí rodičům britská flétnistka a hudební pedagožka Atarah Ben-Tovim, spoluautorka knížky Hudební nástroj a naše dítě.
Měli byste vzít v úvahu třeba i to, jak velké má přední zuby a jak dlouhé paže, jestli umí dobře hvízdat, jak moc má tělesné energie nebo zda je pravák či levák.
Ve skutečnosti to většinou chodí trochu jinak. Nejlepší kamarád našeho syna začne hrát na kytaru, takže se běžíme do ZUŠky přihlásit taky. Zdědili jsme po babičce piáno, proč toho tedy nevyužít? Nějaké méně běžné nástroje - třeba klarinet, saxofon nebo violoncello – nám většinou ani nepřijdou na mysl. Těch peněz, co to stojí… a kluk (holka) toho stejně brzy nechá.
Radox
Jak se zdá, jde to ale i jinak. „Již třicet let radím rodičům a učitelům, jak vybírat nejvhodnější hudební nástroj pro konkrétní dítě,“ píše Atarah Ben-Tovim. „Tisíce rodičů a učitelů se úspěšně řídily mými pokyny, a otevřely tak dětem nejlepší možnou cestu k hudbě. Zjistili, že je možné zvrátit obvyklou míru neúspěchu. Jejich dopisy potvrzují, že zatímco přestane hrát devět dětí z deseti, kterým byl hudební nástroj vybrán náhodně, při správném výběru devět dětí z deseti uspěje!“
„Hudba často zlepšuje školní výkony dítěte,“ uvádí Atarah Ben-Tovim. „Sami pedagogové připouštějí, že vzdělávání je příliš verbální a zaměřené na levou hemisféru, kdežto hraní na hudební nástroj je neverbální činnost, rozvíjí pravou hemisféru a přispívá k celkové vyváženosti.“
Postupné ovládnutí nástroje posiluje sebevědomí; hudba může působit terapeuticky a usnadňuje sociální kontakty dítěte (například při zapojení do školního orchestru nebo skupiny). Pokud zvolíte nástroj, ke kterému má fyzické i psychické předpoklady, může se mu stát přirozenou součástí života a zdrojem velkého potěšení – v ideálním případě až do dospělosti.
Knížku Hudební nástroj a naše dítě (Atarah Ben-Tovim, Douglas Boyd) vydalo právě teď nakladatelství Portál a prodává se za doporučenou cenu 199 Kč.
O hudební výuce dětí si přečtěte také: TADY (housle) a TADY (klavír).
;void(0);){kind=link}
Nový komentář
Komentáře
Náš syn začal o hře na hudebním nástroji mluvit sám od sebe, takže to bylo první částí základu k tomu, aby celá věc skončila úspěchem. Sice nejdřív nevěděl na co přesně hrát, ale seznámili jsme ho s několika nástroji a mu se ze všeho nejvíc zalíbilo ukulele. Nakonec jsme mu jeho vlastní objednali přes https://ukulelko.cz/ a mu se hudební nástroj natolik zalíbil, že hrou na něj trávil většinu svého volného času. Zatím ho má asi rok a pořád ho to baví. Uvažuji že ho přihlásíme na nějakou hudební školu.
hrála jsem 10let na klavír a nikdy mě to moc nebavilo, ale u nás v rodině vládla taková filosofie, že to prostě patří ke vzdělání hrát na klavír nebo housle, děs, teprve až za dlouho jsem se tomu dokázala vzepřít
Byla jsem svým otcem nucena na zš hrát na akordeon a mám docela nehezký vzpomínky. Denně jsem musela cvičit aspoň 2 hodiny, navíc harmoniku jsem měla tu velikou, za kterou jsem pomalu nebyla ani vidět, byla těžká, dost možná mám teď problémy se zády díky tomu. Musela jsem hrát úděsný dechovky - a ponaučení-nikdy bych nenechala svoje dítě takhle trápit. Stejně to k ničemu nebylo, dneska bych nezahrála ani notu
Moje děti si vybraly hudební nástroje samy, podle toho, jak se jim líbily. Tím pádem hrajou s chutí a cvičí převážně dobrovolně. Docela by mě zajímalo, co by jim vybrala Ben-Tovim, a jakým způsobem by je přesvědčila, že to mají chtít.
Majucha: Je to možné. Byli oba v invalidním důchodu a fakt že jsme si nemohli moc vyskakovat. Ale na druhou stranu, když jsem si usmyslela jít na nástavbové studium do Švýcarska, tak peníze byly.
Sama od sebe jsem se naučila celkem obstojně hrát na kytaru, a to i podle not. Chtěla jsem chodit do hudebky a bylo mi jedno, na co budu hrát, ale naši to striktně zamítli. Netuším proč.
Chodila jsem 4 roky na kytaru - vážná hudba. Vybrala jsem si to a chtěla jí sama, ne pod nátlakem rodičů. I dnes umím zahrát písničky a vybrnkat rozklad akordů. Občas to sladké dřevo do ruky vezmu, hlavně v létě u ohně nebo večer doma.
Tiše jsem doufala, že snad aspoň synové, když už já nic... ale asi to zdědili po mně. Naprostou neschopnost zpívat, slyšet hudbu, natož ji provozovat.
Druhotný jev pak je, že se takový jedinec nenaučí například ani tančit, ani jakoukoliv činnost, ke které je potřebné slyšet a vnímat rytmus... Za sebe to chápu jako nespravedlnost od matky přírody, a od dětství jsem hrozně záviděla všem, kdo umějí na něco hrát a zpívat. 
mně hraní na hudební nástroje hodně pomáhá při učení...Pak se mnohem lépe soustředím a netrávím u toho zbytečně tolik času
Myslím, že u menších dětí jde hlavně o to, aby je hraní bavilo, rodiče by je neměli moc nutit do cvičení. Já jsem hrála 5 let na kytaru, cvičila jsem tak nejvýš půl hodiny denně (poslední rok ani to ne), vždycky mně to šlo tak nějak samo. I když jsem pak přestala chodit do hudebky, protože mě nebavilo dojíždět 15 km, ráda si zahraju i dneska, a to s manželem, který hraje taky.
Já hrála tři roky na flétnu a tři na klavír - na ten bych už teď nic nezahrála, škoda