Člověk nikdy není člověkem jen tak, bez světa kolem sebe a bez ostatních lidí. Jak by řekli filosofové, člověk je člověkem v intencích – vztazích – a to jaksi obousměrně – člověk se vztahuje ke světu a svět k člověku. Proto někteří filosofové tvrdí, že ve světě nejen „jsme“ ale „bydlíme“ neboli „bytujeme“. Rčení „můj dům, můj hrad“ tak vlastně platí i pro náš vztah ke světu – snažíme se, aby ten „náš“ svět byl bezpečný, neradi si do něj pouštíme cizince – ať už to jsou lidé, nebo třeba jen cizí a nové myšlenky. Nějakou tu novou a cizí myšlenku bychom však do našeho světa občas vpustit měli, jinak skončíme jako někteří čeští politici. Pojďme se tedy na některé zajímavé myšlenky podívat zblízka…

Starý známý svět
Žijeme ve světě, ve kterém jsme doma, je nám známý. Procesem učení se náš svět rozšiřuje. Pokud nám svět připadá neznámý a cizí, třeba následkem choroby, ale i když se po flámu vzbudíme v neznámém prostředí, prožíváme úzkost a snažíme se rychle tento stav napravit – zorientovat se ve světě. Také dítě, je-li opuštěno matkou, trpí úzkostí (takzvanou separační) – matka je pro něj zárukou známosti světa. Až později, když už se více orientuje ve světě, když svět zná, dovede snést kratší či delší nepřítomnost matky. Platí, že vždy, jsme-li při vědomí, jsme ve světě – nemůžeme být při vědomí a přitom mimo svět. České slovo „svět“ souvisí s pojmem „světlo“. Řecké „kosmos“ je krása, uspořádání a řád. Latinské „mundus“ znamená „čistý“ a německé „Welt“ souvisí s anglickým „wealth“, „bohatství“. Všechny tyto aspekty v sobě svět nese.

Svět je obraz člověka
Svět má svůj pořádek. Pro vzpřímeného člověka má velký význam vše spojené s nahoře a dole, s nebem a zemí. „Já“ je přirozeným středem světa, je místem, odkud se na svět díváme a tím je spjato i s tělem. Náš přístup ke světu úzce souvisí s uspořádáním našeho těla, s rukama, které nám umožňují svět „uchopovat“ a s pozicí očí, ze které svět vidíme. Majitelům malých psů se doporučuje zkusit si prohlédnout svůj byt, ale třeba i místnost plnou lidí, z pozice svých mazlíčků – pak totiž snáze pochopí, jak vidí svět jejich pejsek a čeho a proč se třeba bojí. Vzhledem k tělu se také orientujeme na dopředu a dozadu. Na základě své pozice ve světě vnímáme prostor, až k obzoru a s rozlišením směrů a vzdáleností podle nás samých. Historické míry vycházely z rozměrů lidského těla – všemožné stopy, lokty, palce a podobně. Až na základě abstraktních tezí Euklida, Descarta, a Newtona vznikl třírozměrný geometrický prostor. Tato idea ovšem výrazně ovlivnila naše myšlení a vnímání, a i proto máme problémy porozumět kulturám, které stéle ještě vnímají svět jako obraz člověka.

Svět v majetku člověka, člověk v majetku světa
Člověk je sociální bytost a rodí se do osídleného světa. Při komunikaci jsme přitom nuceni abstrahovat od sebe, „vyjít“ ze sebe, abychom se mohli setkat s druhým. Malé děti často nedokážou oddělit sebe od ostatních a nechápou, že jiný člověk může mít jiný názor. Děti či středověcí malíři se pokouší zachytit svět pojmů a významů, nikoliv perspektivy. Proto třeba malují významné osoby větší. Moderní člověk se však snaží zachytit objektivní svět, přístupný náhledu každého, třeba půdorys. Na tom je založena i věda. Dle Heideggera je náš vztah ke světu především vztahem obstarávání, předměty nás zajímají jako služby. Například židle je zároveň nabídkou k sednutí si. Máme tendenci si uspořádávat svět podle sebe, je to náš domácí svět. Při pokusu o objektivní zkoumání požadujeme opakovatelnost pozorování, odstup a přehled. Marcel a Fromm rozlišili ve vztahu ke světu vztah mít a být. Přitom podle němčiny a francouzštiny je nejvlastnějším bytím pohyb, nikoliv statická existence. Modus bytí a vlastnění však nelze striktně rozdělit, člověk je vždy primárně ve světě, pevně v něm zasazen. Když se věci stávají „našimi“, jsme i my jaksi „jejich“, musíme se tedy bránit tomu, abychom se nestali otroky věcí.

Žijeme tedy ve světě, který je náš, a přitom i my, chtě nechtě, přinejmenším z části patříme světu. Nedokážeme žít zcela bez ohledu na svět. Zároveň vnímáme svět vždy skrze sebe - skrze naše tělo. Když se nám odcizuje svět, odcizujeme se i sami sobě. A ničíme-li svět, ničíme sami sebe…

Na fotografiích je hrad, který nejvíce miluji - Ojvín neboli Oybin...

Jaký je Váš vztah ke světu? Připadá Vám známý, nebo je neznámý, cizí a ohrožující? Je svět Vaším domovem? Máte ho ráda? Nebo v něm spíše „přežíváte“? Daří se Vám nebýt závislá na věcech? Nebo jsou věci, které Vás tak trochu vlastní – na kterých Vám záleží? Myslíte si, že mít vztah ke světu a k věcem je špatné?

Reklama