Moje maminka vždy říkávala: "Je to chlap! Ten vydrží všechno!"

Z celé duše tuto větu nenávidím a nesouhlasím! Podle mého je většina chlapů obyčejná, ufňukaná bačkora, a kdyby měli rodit děti, tak by lidstvo už dávno vymřelo.

 

S mým mužem jsme svoji již přes třicet let a řeknu vám, jak on dokáže někdy vyvádět jen kvůli obyčejné rýmě, to je snad až neuvěřitelné.

Když jsem se s Josefem seznámila, tyhle jeho chorobné manýry neexistovaly. Kdepak, ty přišly až postupem času. Jo, umíral při chřipce a byl nemohoucí při nachlazení... Ale to, co mi dělá teď, to je opravdu někdy na zabití!

 

Přitom ta jeho zatracená hypochondrie přišla tak nenápadně... Před časem začal přemýšlet, jaké choroby se v jeho rodině kdy objevily, začal dumat nad tím, jak dlouho tu na světě ještě bude, a spekulovat, jaké nemoci ho čekají.

 

Tenkrát jsem tomu nevěnovala pozornost, ale dnes už z něj šílím!
Pořád se pozoruje a zkoumá. Píchne ho tady, nebo támhle a už zjišťuje, co to asi je za nemoc. Začne ho bolet hlava a první, co ho napadne, je, zda to není předzvěst mrtvice. A zrovna nedávno mu bylo zle od žaludku (protože se přecpal nádivkou) a už mi oznamoval, že bude mít vředy veliký jak Brno.

 

Někdy mám pocit, že se z něj opravdu už zblázním. Není dne, aby nad svým zdravím nepřemýšlel a nesnažil se najít si nějakou vzácnou, neidentifikovatelnou chorobu.

 

Už nejednou jsem mu říkala, ať si zajde k psychologovi, ale to ne. To se jen naštve a řekne, že z něj dělám blázna. Přitom psycholog je jediný doktor, kterého skutečně potřebuje!

 

Neumíte si představit, jaké peklo prožívám, když Josef opravdu onemocní.
Na Vánoce ho skolila chřipka a já se divím, že mě nepřinutil zavolat právníka, abychom sepsali závěť. Ten týden, kdy ležel a "umíral", byl opravdu k zbláznění.

 

Pořád jen hekal a říkal, že se rána nedožije. Tvrdil mi, že bůh ví, co mu je, a že mu to lékaři zatajili! No je normální říkat takové blbosti?

 

Myslím, že mu důchod vlezl na mozek a jeho jedinou starostí je, sepsat si všechny nemoci, které má a které mít bude. Pěkně si to naplánovat a každý den si prodělat jednu chorobu.

 

Ono to možná celé vyzní jako banalita, ale věřte mi, že žít s takovým člověkem dá skutečně zabrat. Hezké chvíle, které bychom spolu mohli strávit, mám jen v představách, protože s Josefem si vyrazit třeba jen na krátký výlet, znamená celou cestu poslouchat, že chytí infikované klíště, nebo jak ho bolí nohy a že má něco s klouby.

 

Nevím, co s tím chlapem dělat, aby toho sýčkování konečně nechal a místo pozorování své maličkosti si začal užívat a vychutnávat klid v důchodu.

 

Nejhorší je, že nemá žádné zájmy, žádného koníčka, který by ho od těchto myšlenek odvrátil.

 

Máte některá z vás stejný problém? Zajímalo by mě, jak to řešíte – pokud to tedy vůbec vyřešit jde. Protože jestli takovýhle dědek bude už pořád, tak se opravdu brzy zblázním!