V tomto příběhu se nejedná o bratra církevního, ale pokrevního. O bratra, do něhož se zamilovala vlastní sestra. I takové případy se stávají.

bratr

Možná jste se prostřednictvím televizních publicistických pořadů už s takovými případy seznámily, možná znáte podobný i přímo ve vašem okolí. Pokud to ti dva o sobě vzájemně neví, budiž, i když o to horší pak bývá zjištění, pokud však žijí ve společné domácnosti, to už je na pováženou.

Avšak nesuďme předem a přečtěme si napřed následující příběh, který nám přišel před nedávnem do redakce. Jeho pisatelka nechtěla být jmenována, a tak jí říkejme třeba Marie.

Příběh slečny Marie

Milá redakce,

dlouho jsem přemýšlela, jestli mám napsat, ale po přečtení různých jiných příspěvků, které chodí na vaše stránky, jsem si řekla, že vždycky se najde někdo, kdo zareaguje, kdo poradí. Sdělený problém je poloviční problém, možná mě odsoudíte, ale aspoň se mi trochu uleví.

Dalo by se to sdělit jedinou větou, zamilovala jsem se do svého bratra, ale ono to tou jedinou větou odbýt nejde.

Můj brat je o tři roky starší než já. Už dlouhou dobu bydlí se svojí přítelkyní a já to nesu velice těžce. Můj brácha byl a je moc hezký kluk a také moc bezva. Není to ten bratr, který by se za svou sestru styděl, nikam ji s sebou nebral, naopak, chodili jsme vždycky všude spolu. Možná to bylo i tím, že nám ještě jako malým tragicky zahynul taťka, zabil se v autě, když jel z práce, ale neřídil, byl spolujezdcem. Maminka se o nás od té doby přehnaně starala a pořád nám říkala, jak si máme vážit života a jak se máme mít rádi.

Bylo to o letních prázdninách, když jsem slavila 18. narozeniny. Brácha pro mě uspořádal oslavu na přivítání do světa dospělých. Tehdy jsem se na ní strašně opila. Druhý den jsem myslela, že umřu, jak mi bylo zle. Mamka nadávala a bratr mi poskytoval první pomoc v podobě přichystaného kbelíku, mokrého hadru na hlavě a nějakých šumících tabletek. Nechtěla jsem, aby šel pryč, a tak zůstal se mnou v pokoji. Přitulila jsem se k němu, cítila jsem jeho tělo, jeho silné ochranitelské ruce mě objaly a mně se udělalo lépe. Pocítila jsem zvláštní vzrušení.

Bratr se však ke mně choval pořád jako ke svojí mladší sestřičce. Asi půl roku po tom, co jsem slavila narozeniny, přišel jednou večer domů v náladě. Slavili něco s kamarádem, přišel pozdě v noci a byl hrozně roztomilý. Samozřejmě mě vzbudil a chtěl si povídat. Sedli jsme si vedle sebe a probírali různé blbosti. A najednou se to stalo. Už ani nevím, kdo k tomu dal první podnět.

Ráno bylo hrozné, nevěděli jsme, jak se k sobě chovat, hlavně aby se to nikdy nedozvěděla mamka! Už jsme to nikdy neudělali, bratr si krátce nato našel přítelkyni a odstěhoval se. Se mnou je to horší. I když už uběhl od té doby nějaký čas, neustále na něj myslím, moc mi chybí. S  žádným klukem nevydržím chodit, pořád je ve všem srovnávám s bráchou. Když k nám někdy přijede se svou holkou, nemůžu se na ni ani podívat.

Myslíte, že to přejde? Jsem vůbec normální?

Marie

Názor psycholožky Vladimíry Svitákové

Tento případ není nikterak ojedinělý, ze své praxe znám spoustu podobných. Většinou se stanou v době, kdy sexuálně vyspíváme, hledáme sami sebe. Slečně Marii bych poradila okamžitě přestat srovnávat partnery se svým bratrem, nikdo nebude její bratr. Pokud se to už nikdy více nestalo, chovat se naprosto normálně a přirozeně k němu i k jeho přítelkyni. Co se týká stýskání, viděla bych to jako normální stesk po bratrovi, který odešel z domu, podtržený navíc ještě ztrátou otce v dětském věku. Nic víc bych za tím už nehledala.