Moje maminka mi, zejména v období mého dospívání, mnohdy připadala legrační, když se stále nad vším dojímala. Vždy jsem jí s trochou despektu říkávala: „Mami, prosím tě, už zase…?“

 

„Mami, prosím tě, už zase?“ říká mi dnes moje dospělá dcera a já se trochu stydím. Co se dá dělat, zdědila jsem to se vším všudy.

 

Avšak je v mém životě jedna chvíle, kdy mé dojetí bylo bez hranic a kdykoli si vzpomenu, nemohu se ubránit slzám, ale nestydím se za ně. Mnohé z nás, mě v to počítaje, dojímají filmové příběhy. Dojetí, které jsem před lety pocítila a prožila já, vyvolal sen.. Ale což sen a film si nejsou v lecčems podobné?

 

Naše vánoční svátky nebyly toho roku příliš veselé. Dosud jsme se ještě nevzpamatovali z náhlého odchodu mého staršího bratra; pochovali jsme ho na jaře a rána byla ještě otevřená. Hodně jsme vzpomínali – všichni pospolu, a věřím, že i každý sám. Vánoční atmosféra zřejmě způsobila, že myšlenkami na bráchu jsem se zaobírala téměř hodinu po hodině. Vzpomínala jsem hlavně na dětství. Byl o osm let starší, a tak byl mým ochráncem, učitelem, a jak už to u starších bratrů bývá, i příležitostným posměváčkem a trapičem. A moje vzpomínky zřejmě pak vyvolaly ten zvláštní sen.

 

V noci mě z hlubokého spánku probudil domovní zvonek. Nemohla jsem se vůbec probrat a jen nerada jsem opouštěla vyhřátou postel. Kdo to proboha může být? Poslepu jsem na sebe natáhla župan, rozsvítila a scházela po schodech dolů. Aniž bych otevřela domovní dveře, dotyčný vyrušitel už stál dole pod schodištěm. Můj milovaný brácha, v jasně modré bundě, kterou jsem si pamatovala z jeho studentských let, mladě vypadající, usmívající se na mě tím svým trošku poťouchlým úsměvem… „Jardo, co tady děláš? Vždyť jsi zemřel…!“………. „Ano, ale někdy se ještě vracím!“

 

Probudila jsem se. Teď už opravdu. Ležela jsem na zádech a cítila jsem, jak mi slzy stékají někam k uším a jak mám mokré vlasy. Asi jsem ze spaní plakala už delší dobu.

 

Nemohla jsem se z toho snu dlouho vzpamatovat. Asi to také znáte – někdy je sen tak živý, že pak nevíte, zda to byl pouhý sen… Ať jsem pak byla kdekoli a dělala cokoli, jen se mihla myšlenka a už jsem prožívala hluboké dojetí. Stává se mi to dodnes, i v tomto okamžiku mám husí kůži a slzy v očích.

 

Od té doby svého bratra občas potkávám. Zahlédnu ho někde v davu a na zlomek sekundy si pomyslím: „To je Jarda.“

 

Než se mé vědomí navrátí zpět do reality.

 

 

Alena

 

 

Tedy, Alenko… po přečtení tvého příběhu mám až husinu po těle.

V jednom s tebou souhlasím: naše sny skutečně dokáží být tak strašlivě živé, že se dokážeme ze spánku nejen spát, ale i plakat…a občas se probouzíme a máme nádherný pocit z toho, jaký se nám zdál kouzelný sen…

 

Tobě přeji jen krásné sny, které ti dokáží vykouzlit úsměv ve tváři... a díky za příspěvek ;o)

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY