Už od svého dětství jsem si přála vlastnit nějaké to zvířátko. Začalo to žížalkami, které jsem lovila na zahradě a "zabydlovala" je ve sklenici plné hlíny, a následně se divila, pročpak že to asi nepřežily. Zkoušela jsem vodní i suchozemské šneky, ale ani ti mou péči dlouho nevydrželi. Po stálém a usilovném žadonění a nátlaku na rodiče jsem si vydobyla svou první myšku. Pak druhou a třetí a poté přišel i můj stále (po 13 letech) vitální koreláček.

Mým tajným a největším snem (společně s koněm :o)) byl pejsek. Prvního mi koupil táta, ale poté se zalekl toho, že štěnátko i něco zničí, a mou černou kuličku mi prodal. Probrečela jsem tenkrát asi týden a v mé dětské hlavičce se cosi zaseklo a já se zařekla, že si pejska pořídím až do svého bytečku. Asi před dvěma roky se to stalo. Nemohla jsem jen tak koukat na pejsky na ulicích, ale ke každému jsem se s připitomělým žvatláním shýbala, drbala je a ani nemluvím o tom, když jsem náhodou potkala štěníka. To pak bylo to pravé rodeo a oprávněně lituji majitele. Přítele mi trvalo přemlouvat půl roku, ale jakmile řekl jednou své ano, bylo jasné, že odvolat už to nepůjde. Začala jsem horečnatě shánět a výsledkem je můj skoro dvouletý pejsánek.

Když jsme si ho přinesli celí rozněžnělí domů, cítila jsem se skvěle. Seznámili jsme ho s bytem, jeho místečkem, naším koreláčkem a v té době i králíčkem. Těšila jsem se, že alespoň nebude doma sám a smutný, ale bude tam, v době mé nepřítomnosti mít i zvířecí kamarády. Pejsánek nám vyrůstal a po každém příchodu z práce jsem jen uklízela spousty rozkousaných věcí a loužičky. V dnešní době je to již krásně vychovaný a fešný pesan, ale jednoho dne jsem přišla a šok, který jsem měla, si pamatuji dodnes. Můj pejsek si chtěl pohrát s králíčkem, ale nedopatřením se zavřela dvířka od klícky a náš ušáček se tak vyděsil, že v důsledku toho zemřel. Myslím, že psík si moc dobře uvědomoval, co provedl. Seděl ten den stále v koutku, koukal velmi smutně a dodnes občas čeká, jestli se ušák odněkud nevyřítí a nezačnou spolu řádit.