Podle odhadů projde každý třetí člověk syndromem vyhoření. Někteří psychologové dokonce tvrdí, že postihne během kariéry zhruba čtvrtinu pracujících. V chladných dnech roku, kdy na nás působí i nedostatek denního světla, je problém výraznější než v jiných ročních obdobích.
| Syndrom vyhoření neboli burn-out syndrom má dokonce podle Mezinárodní klasifikace nemocí i své diagnózy: Z 73 - Problémy spojené s obtížemi při vedení života a Z 73-0 Vyhasnutí - vyhoření. |
|---|
Už nemůžete dál, cítíte se, jako kdyby vám došly baterky. Jste tak vyčerpáni, že už vás nic netěší, ztrácíte empatii, došly vám nápady, jedete na maximum, ale stejně nic pořádně nestíháte? Přesně tak se cítíte, když jste jednoduše řečeno vyhořeli, tedy trpíte-li tzv. burn-out syndromem.
Vyhořeli jste?
Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá. „Burn-out syndrom se totiž projevuje celou řadou příznaků, které se vzájemně prolínají,“ vysvětluje MUDr. Magdalena Kozlovská, primářka lázní ROYAL společnosti ROYAL SPA v Mariánských Lázních. Většinou se cítíte unavení a vyčerpaní. Zároveň ale můžete být nezvykle zamlklí, ztratit jakékoli nadšení pro to, co děláte. „City jsou jakoby otupělé, máte pocit prázdnoty a ztrácíte schopnost hodnocení toho, co prožíváte. Typický je perfekcionalismus - snažíte se nasadit všechny síly k tomu, abyste ve své práci byli dokonalí. A pak přichází frustrace, začnete pochybovat o smyslu toho, co děláte, přestanete si cenit sami sebe, jste negativní k práci o okolnímu dění,“ doplňuje lékařka.
Fáze syndromu vyhoření
- 0. Pracujete co nejlépe, snažíte se z plných sil. Přesto máte pocit, že vytýčeným požadavkům nemůžete dostát a že vaše snaha není dostatečně ohodnocena. To je situace, která je typická pro to, abyste syndrom vyhoření nastartovali.
- 1. Nic nestíháte, vaše práce začíná postrádat systém
- 2. Objevují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že stále musíte něco dělat, avšak výsledkem je jen chaos a další pocit zklamání.
- 3. Pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit, totiž že nemusíte nic. Dráždí vás už jen přítomnost druhých, přidává se ztráta veškerého nadšení, cítíte se unavení, zklamaní a vyčerpaní.
Která povolání jsou nejohroženější?
Vždy jde o osoby, které jsou v kontaktu s dalšími lidmi, jsou závislí na jejich hodnocení a mohou být vystaveni chronickému stresu: umělci, sportovci, prodejci, reklamní agenti, právníci, zdravotní sestry, ošetřovatelé, lékaři, sociální pracovníci a učitelé, ale třeba i pracovníci u přepážek na poště a poštovní doručovatelé.
Stačí pouhý odpočinek?
Onemocnění nepřichází náhle, rozvíjí se většinou postupně.
Léčba syndromu vyhoření je složitá, léky na něj totiž nejsou. Spočívá v individuální terapii, při níž je podstatné obnovení sebedůvěry nemocného. „Člověk trpící syndromem vyhoření potřebuje totálně obrátit svět kolem sebe. Je potřeba, aby udělal tlustou čáru za svými dosavadními stereotypy, začít si znovu věřit a radovat se z maličkostí.“konstatuje Magdalena Kozlovská.
A co dál, může to přijít znovu?
Syndrom vyhoření nelze vyléčit lusknutím prstů. Duše zůstává duší a emoce emocemi, ať je doba jakkoli rychlá a technika jakkoli moderní. „Jestliže duše nezíská dostatek času, tak ani hojení těla nebude rychlé a hlavně trvalé,“ říká Magdalena Kozlovská
Už ve Starém zákoně se píše: „Miluj bližního svého jako sama sebe.“ Nezáleží na tom, zda jste nebo nejste věřící. „Jestliže si nedokážete sami sebe vážit a dopřát si zasloužený oddech, pak máte tendenci přenášet totéž na své okolí. Nedokážete-li si odpustit vlastní nedokonalost a přijmout sami sebe takové, jací jste, pak určitě nebudete velkorysí i jiným lidem, kteří pochybí,“ konstatuje MUDr. Magdalena Kozlovská. Pokud se v těchto postojích dostanete do extrému, přichází burn-out syndrom.
|
Syndrom vyhoření versus deprese Syndrom vyhoření se od prosté únavy nebo deprese liší především tím, že se vztahuje výhradně na oblast práce. Pochybujeme nejen o tom, zda jsme v ní dobří, ale také o tom, zda má smysl. |
|---|
Nový komentář
Komentáře
někdy mám pocit že už nemůžu, drží mě nad vodou jen syn, kvůli němu se vždy schopím. nemůže za to, že..
já už mám vyhoříno dávno
fakt, už aby bylo jaro, i když u nás je ted krásně bílo, pořád padá, ale jaro je přce jen leoší
tak já jsem unavená až běda ale co s tím naděláme už aby bylo jaro
Při syndomu vyhoření je nejlepší nechat se na nezbytnou dobu převést na jinou pozici, jinou práci...pryč od toho, co bylo spouštěčem. Já jsem byla v počátcích, měla jsem pocit, ze uz me nic nebaví a ze nezvladam to ,co bych chtela a hlavně jsem se nedokázala soustředit. Kamarádka mi doporučila brainstart, který mi pomohl hrozně moc, protoze mi dodal energii a jsem ted co jej beru více soustředěnější a klidnějsí.
Unavená jsem právě teď- poslední dobou se to na mne nějak navalilo
Pimpa M — #5 to teda, kor když toho máte tolik....
Moje kolegyně v práci byla vyhořelá - práce jí nebavila, ale přesto, že rok a něco tvrdila, že chce skončit - věděla, že je oblíbená a u vedoucí to obrátila ještě v to, že jí brali za chudinku a dali jí mnohem větší peníze než všem ostatním, kteří dle mého dělali víc práce než ta vyhořelá.
Občas se s velkou psychickou únavou potýkám, zvláště, když se kumulují problémy v práci s potížemi v rodině / zdravotní, s opravami, finanční,apod./ Naštěstí jsem to zatímvždy ustála. Díky rodině i dobrým kolegům a přátelům.
To jsem zažila, prostě jsem přišla domů a řekla, že už toho idiota šéfa nemůžu ani cítit a klidně půjdu mávat hadrem nebo prodávat rohlíky. Manžel protestoval, jak budeme splácet dům, když jinou práci neseženu. Sehnala jsem. Na pracáku jsem byla jen 10 dnů. A ta úleva, když jsem po šéfovi mrskla výpověď, ta se nedá popsat.
Termín "vyhoření" je inspirativní... jak já bych to radostně všechno zapálila, to by byl táboráček. A ekologickej, samý papír, šest velkých skříní plných šanonů... sem tam nějaká kancelářská sponka, to je kov, ale maličko, to se ztratí.
Nebejt tady požární čidla... dávno bych si škrtla sirkou. 
diblice — #6 A co čeledíni, děvečky - to nic? To dneska nefunguje? Sice nejsou žně a vůbec sezóna, ale pamatuju, že příbuzní na statku mívali takhle výpomoc... a my "chudí příbuzní", statku nemajíce, jsme tam chodili taky na práci, za naturálie.
Byla jsem ještě dítě předškolní, ale umět dát zrní slepicím jsem stejně musela - dětská práce se tenkrát nebrala tak vážně. 
Trefa:zatim me nic nepostihlo.ani v okoli neznam takovy pripad.
Ja jsem vyhorely uz od puberty.
tak úplný vyhoření mi snad nehrozí, ale melu z posledního, před měsícem onemocněl manžel a já už pátý týden jedu práci na statku sama, takže doma to dle toho vypadá, jakž tak zvládnu vyprat,uvařit a nastrkat nádobí do myčky
Zhruba v říjnu jsme si v práci dělali nějaký test na stupeň vyhoření a dopadla jsem ze všech nejhůř. Pracuji v poměrně náročném prostředí - nejen na psychiku, ale i na nepravidelnost pracovní doby - téměř neustálé pohotovosti, kdy člověk musí být stále k dispozici a ve střehu.
V půlce listopadu jsem nastoupila na operaci a teď mi dobíhá neschopenka. Mezitím jsem stihla odstátnicovat, což byly další nervy - ve věku 45 let už to člověk daleko víc prožívá. Ve čtvrtek se mám vrátit do práce a vůbec se mi nechce. Ale kolegy mám ráda, i ta práce je smysluplná, jen kdyby nás na to bylo víc a nebyli jsme v tom stále tak zasekaní! To pak člověk vyhoří raz dva.
Rikina — #1 Raději si to nech potvrdit od lékaře písemně. Kolega by se mohl bez řádného důkazu a potvrzení cítit dotčený.
Zatím tímto syndromem naštěstí netrpím a doufám, že to tak bude i nadále. Svou práci mám ráda, ráda do práce chodím, ráda jsem s kolegami.
Jinak všemi stadii postupně až k bodu tři jsem dospěla za poslední rok a to zhruba před měsícem. Jedu na setrvačnost, a ta už pomalu dobíhá.