Když jsem se blížila k místu setkání s paní doktorkou Kateřinou Cajthamlovou, podvědomě jsem zatáhla břicho. Měla jsem obavy z jejího odborného pohledu na má přebytečná kila. Zbytečně. Upřednostňuje jiné lidské hodnoty.

mySešly jsme se v příjemné zahradní restauraci, kam přišla společně se svou osmnáctiletou dcerou Aničkou. Ta nejen že byla svědkem maminčina rozhovoru, ale občas i sama něco utrousila. Mimo jiné to, že maminka má vždycky pravdu. :)

Paní doktorko, všímáte si a přeměřujete otylejší lidi, kteří kolem vás projdou?
Ne, nedělám to. Dokud někdo sám nepožádá o radu, tak nemám potřebu komentovat jeho stav.. Nevím, jakou ten člověk právě prožívá životní situaci, jestli se svým vzhledem on sám trápí. Tyhle provoplánové soudy, mohou člověka velmi urážet. To je, jako kdyby vy jste byla například vizážistka, a teď mi řekla, že tyhle šaty jsou pro mě nevhodné. Ale já jsem se vás neptala, tak co mi do toho máte co mluvit. Navíc lidi si myslí, že se dá podle prvního pohledu něco poznat, to není vůbec pravda. Maximálně si všimnu držení těla a celkového dojmu, ale to je víc o sebevědomí než jen o tom, co člověk jí.

sedici

A co lidi v televizním pořadu Jste, to co jíte? Tam už je posuzujete.
To také není posuzování. To není moje role. Pokud člověk požádá o radu prostřednictvím TV pořadu JTCJ, tak se spíš snažíme ukázat divákům, co všechno se za jeho ztloustnutím skrývá. Sama hledám u lidí vlastnosti, které jsou zdrojem zdraví, ne ty negativní, kterými už on sám dost trpí. Čili spíš hledáme logiku vývoje určitého typu nemoci. Rozdíl je jen v tom, že obezita je vidět a většinou není vnímána jako nemoc, ale jen jako kosmetický problém. I když na druhou stranu může vedle vás stát v tramvaji někdo, kdo vypadá „zdravě“, a přitom je třeba daleko víc nemocný než druhý s nadváhou.

ukázka z pořadu Jste to, co jíte

Ale přece jen, šokovalo vás něco při natáčení tohoto pořadu?
Doktora by nemělo nic šokovat. Ale vlastně ano, šokovalo. Ty situace mimo, pohled do samotných rodin. Když máte pacienta v ordinaci, tak si možná ani neuvědomíte, že ten člověk je doma týraný, že mu partner říká: Ty hnusná kr..o, a podobně. To bylo asi nejvíc šokující, vidět normu mezilidských vztahů, kterou si vůbec neumím představit. Jak v takovém prostředí může někdo žít a ještě mít ty lidi rád, anebo dokonce věřit, že i oni ho mají rádi? Přitom často bývá obézní obětí výchovy ke konzumnímu stylu života. A tam je chování vychovatelů k němu obzvlášť absurdní. 

Neměla jste někdy chuť v takovém případě zasáhnout?
To nemůžeme, ale i tak jsme se snažili, vlastně nejen já, ale celý televizní štáb, tu oběť nějak podpořit, pomoci jí uvědomit si její lidskou důstojnost a to, že nikdo nemá právo s ní takto zacházet. Ale stejně vám musím říct, že někdy jsem si říkala, jestli toho člověka jeho obezita s tukovou vrstvou, která působí sedativně na mozek, svým způsobem vlastně nechrání před tím, aby se úplně nezhroutil.
Většinou i monstrózně obézní lidé jsou něčí obětí. Málokdy jen sebe samých. Někdo je přece musel vychovávat, někdo je učil mít nebo nemít sebeúctu, někdo vlastním postojem je nutil, aby jedli ty dorty, tu vepřovou, takzvaně „ z lásky“ k němu. A potom titíž lidé toho člověka zostudí. To jsou někdy neuvěřitelné případy. To je šokující.

Paní doktorko, zmínili jsme výchovu, dětství. Jak se díváte na dnešní děti?
Myslím, že dnešní děti málokteré matky živí pořádně. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vidím spoustu vyhublých, bledých dětí, které by se v dřívějších dobách posílaly do ozdravovny. A mezi nimi jen dvě, tři, které jsou aktivní, pěkné, svalnaté, ale to už je matky považují za tlusté. Děti mají vždycky před fází růstu přirozené období oblosti, to je normální. Mám hodně klientek, které držely dietu v pubertě, a pak nevyrostly. Podvýživa v dětství vede k tomu, že kostra je lámavější, děti mají špatnou tělesnou stavbu, vadné držení těla, mají špatné zádové a břišní svaly, protože nenosí žádnou zátěž. My jsme dřív nosívali tašky na zádech, teď je děti nosí na boku, nebo je nenosí vůbec, protože rodiče je vozí. Anebo takové to sezení v lavici s rukama za zády, to byl nejlepší způsob sezení na srovnání držení těla a na správné dýchání. To už se teď nedělá, čili těch důvodů, proč děti vypadají špatně, je víc.
Já všude uvádím můj oblíbený příklad Marka Ebena, který hrál Válečka, a nakonec z něho vyrostl krásný, štíhlý a pevný chlap. Takže co je to tloušťka v dětství? Záleží, jestli je dítě tučné, nebo robustní. A těch robustních svalnatých dětí už tolik není, a to je velká škoda.

U Válečka to bylo také o pohybu.
O pohybu a hlavně také o partě. Všimněte si, že dnes se rozpadají dětské party. Je to dáno strachem rodičů, které děti nikam nepouští, protože se o ně bojí. A vychovatelé je nenechají cvičit, poněvadž se bojí úrazů. Já bych řekla, že ten strach to dělá. Dříve takové dítě v partě bylo méně ohrozitelné než dítě samotné. V partě také děti automaticky více trénují, protože se vzájemně hecují.

Vy jste jako dítě byla v takové partě?
No jasně že byla. Nás bylo na sídlišti spousta dětí, naše parta měla šest nebo sedm dětí a pro nás nejhorší, co mohlo být, bylo, když jsme dostali zaracha, to znamená, že jsme nemohli ven. To se pořád chodilo: „A když už půjde ven? Už může?“ A domů se chodilo až večer. Dostali jsme kus chleba s něčím a domů jsme chodili maximálně se jen něčeho napít. A když někdo přišel domů špinavý a roztrhaný, tak dostal on, ne ti kamarádi, nevolalo se hned rodičům. Byl to daleko přirozenější způsob výchovy a také jsme byli daleko více zatěžováni. Chodili jsme na nákup, měli jsme domácí práce a povinnosti. Rozmazlování a zvýšená životní úroveň vede k tomu, že najednou děti nejsou ničím takovým zatěžovány. A to si myslím, že není dobře.

No vidíte, kam až jsme se dostaly. A to jsem se bála, že mě nebudete chtít pustit do soukromí. Vy jste vdaná?
Ne, jsem rozvedená.

Ani partnera nemáte?
Ne, nemám. Já jsem většinou mívala partnery, kteří na mně byli závislí, a to už mě nebavilo. Partnerství může fungovat jedině tehdy, pokud jsou oba lidé se svou rolí ve vztahu spokojeni. A také pokud se k sobě hodí a nějakým způsobem se doplňují. Nemusí být identičtí, naopak, to by byla nuda, ale měli by mít stejné principy. Jsem principiální člověk, bohužel. Ale sama nejsem. Mám spoustu přátel a dvě báječné děti. Osmnáctiletou dceru Aničku a syna Honzu, kterému je 22 let.

sdcerou

s dcerou Aničkou

Narodila jste se v první dekádě měsíce července, to jsou raci, a ti bývají velmi pečliví, až přehnaně opečovávající rodiče. Jste také taková?
No byla bych, pokud bych nemusela být živitel rodiny. Až do Honzíkových čtyř let, Andulce tehdy bylo asi rok a půl, jsem s nimi byla na chalupě. Tehdy jsem si to fakt užívala. Chalupa byla na horách, bez vody, jen voda od sousedů, takže i život na ní byl velmi rustikální. Já nejsem člověk, který by musel mít nějakou vysokou životní úroveň. Naopak, nejezdím autem, chodím pěšky, ráda také jezdím na kole, mám ráda výlety vlakem. A co se ještě týká výchovy dětí, na nich mě strašně bavilo pozorovat, jak rostou, jak se vyvíjejí. Nikdy jsem je do ničeho netlačila, nic jim nenutila. Děti jsou samy o sobě velmi silné osobnosti. Nechávám je, ať žijí svobodně, ale ať také přebírají zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Když jsem o vás hledala nějaké informace, tak jsem samozřejmě narazila i na řadu dobových fotografií. Musím říct, že čím jste starší, tím jste hezčí.
Děkuji. :) A víte, čím to možná je?

To jsem se právě chtěla zeptat. Čím?
Asi tím, že čím jsem starší, tím jsem svobodnější a spokojenější. Kdysi jsem si dala takový cíl, že nejpozději do padesáti let chci být moudrá, a snad k tomu nějak směřuju. (smích) Zbavuji se zbytečných starostí a také se snažím pochopit druhé, ale zároveň si uvědomuji, že je to druhý člověk a neberu si už všechno tak osobně. A to jsem po dobu svého vývoje některé věci osobně brát musela. Což vyústilo v rozvod. Když jsem například nastupovala do pořadu Jste to, co jíte, tak to byla moje nejutýranější podoba. To jsem vypadala strašně. Vyhublá, se ztrátou svalové hmoty, teď je mi daleko líp. Pravidelně baštím a také více sportuji.

vesloSlyšela jsem, prý i veslujete?
Ano, i v ordinaci mám veslovací stroj a vibrační plošinu. Veslování mě baví. Od osmi let jsem chodila do vodáckého klubu na Libeňský ostrov, kde byly loděnice. Ale tam jsme dělali všechno, kytovali lodě, stavěli stany. Já jsem byla jako kluk, mě panenky moc nebavily.

Čím jste chtěla být jako malá?
Důchodcem. Vyrůstala jsem u dědy a u babičky a oni měli doma takový ten pravidelný režim, opravdu každý den jste přesně věděla, co se bude dít. Vládla tam nesmírná pohoda. Babička si pořád zpívala, dědeček se tvářil spokojeně, a co se mi líbilo nejvíc, že na mě měli čas. Když jsem se jich jako malá ptala, jak to, že mají pořád tolik volného času, tak děda mi říkal: „My máme dobré povolání, my jsme důchodci.“  A když si chodil na poštu pro peníze a já jsem se ho ptala, od koho je má, tak on na to: „Od státu.“ A já jsem se těšila, až už budu stará a nebudu nic dělat, jenom si chodit na poštu pro peníze. No, tehdy i v současné situaci s výší důchodů by se mi můj splněný sen asi moc nelíbil. (smích)

Jak se díváte na současný stav našeho zdravotnictví?
U nás došlo po revoluci k dohnání standardní vybavenosti nemocnic, jako to bylo do té doby na západě. Najednou jsme měli přístup k cizojazyčné literatuře i širokému spektru léků. Takže z tohoto hlediska došlo určitě ke zlepšení. Bohužel, v čem vidím odklon od toho, co se mi dříve líbilo, to je v omezení času na pacienta. Neuvěřitelně u nás narostla byrokracie, například ta ve věci vykazování, ta je strašná. Také se mezi pacienta a lékaře daleko víc vmezeřily farmaceutické firmy a pojišťovny, a pacient sám se v tom systému už jaksi ztrácí. A co také vidím velmi nerada, to je fakt, že mladí lékaři odcházejí k farmaceutickým firmám nebo do zahraničí, protože tady si prostě nevydělají. To je do budoucna časovaná bomba, která by se neměla podceňovat. Přijedou lékaři z třetích zemí, a to není dobře, neboť čeští lékaři jsou na špičkové úrovni, pracovití a mají zájem o pacienta. 

Vy máte soukromou kliniku?
Ne, teď už ne. Od konce roku 2010 jsem zrušila interní praxi, mám poradenství a provozuji systemickou terapii. Radíme lidem s pohybovým režimem, a jak si sestavit stravu s tím, že člověk zůstává v péči svého lékaře, který nám ochotně poskytuje informace.

Takže spolupracujete s lékaři.
Ano. Od roku 2004 jsem začala studovat systemickou psychoterapii, a to hlavně z důvodu, že interna hodně souvisí s psychikou. A věci jako vysoký krevní tlak, astma anebo i výkyvy glykemií u cukrovky, to vše souvisí s psychikou. V Čechách jsme se ještě nenaučili týmové lékařské spolupráci v péči o pacienta. Každý si hrabe na svém písečku a nekonzultuje s ostatními. Příčin špatného zdravotního stavu, včetně otylosti a problémů s ní souvisejících, může být hned několik. 

Převažují mezi vašimi klienty muži, nebo ženy?
Vzhledem k tomu, že krása je atribut, který více zajímá ženy, tak chodí víc ženy. Muž si poradí většinou sám, protože často svůj problém považuje za osobní selhání. Ženy se všeobecně více zajímají o své zdraví, ale i o zdraví svých nejbližších, své rodiny. Na druhou stranu musím říct, že když už se muž rozhodne a přijde, tak je s ním daleko lepší spolupráce než s ženou. Nevzdává se a obvykle dotáhne všechno až do konce.

A co v již zmiňovaném pořadu? Stalo se například, že jste museli někoho diskvalifikovat?
V těch prvních řadách se to stalo. Ale jinak byl ten pořad samozřejmě brán jako reality show, až v průběhu šesti let, co se vysílá, se nám podařila trochu změna v tom, jak aplikovat edukaci do reality show na zdravotní problém. Ta poslední série více odpovídá českému divákovi a pohled na problém nadváhy je komplexní. A opravdu není naším cílem zesměšňovat nemocného, ale pomoci divákům JTCJ i účastníkům vyznat se ve zdravém životním stylu.

Paní doktorko, co vám popularita dala, a co naopak vzala?
Já si nepřipadám, že bych byla nějak populární. Každý si myslí, že díky pořadu mám větší klientelu, ale tu jsem měla naštěstí i předtím a zůstala mi. A co mi show vzala? Naštěstí nic. Naopak ta mediální kariéra mě utvrdila v jedné dobré věci. Nevzala mi žádné kamarádky, což vypovídá o kvalitě mých vztahů předtím. Naopak jsem potkala spoustu nových přátel mezi členy štábu. Lidi, co mě znají, mě vnímají jako doposud, a kolegové se vyslovují vesměs pochvalně k úrovni informací v pořadu. Jsem ráda, že jsem se v jejich očích nezměnila, a ani můj vztah k nim se nezměnil. A také to žádným způsobem neodskákaly moje děti, z čehož mám největší radost. Protože když jdete s kůží na trh, musíte počítat se vším. Já doufám, že jsem ten mediální vzestup ustála.

Já myslím, že ano. Moc hezky se s vámi povídalo. Děkuji, že jste přišla, a ať se vám i nadále daří.
Děkuji a pozdravuji všechny vaše čtenářky, ať si užijí pěknou dovolenou.

No vidíte, to jsem se ani nezeptala, kam jedete vy na dovolenou?
Jedeme s kamarádkou do Maďarska do jedněch lázní. Už se moc těšíme, jak se necháme rozmazlovat a budeme si to jen užívat. :)

katerina

Vizitka

  • MUDr. Kateřina Cajthamlová se narodila 7. 7. 1962 v Praze
  • Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství UK
  • 1995 - 2001 dálkově studovala London School of Homeopathy a účastnila se kurzů České homeopatické společnosti a Indicko-Holandské Homeopatické školy.
  • Svou praxi začala ve Státním ústavu národního zdraví na Praze 5 na pozici sekundárního lékaře. Později se vypracovala na samostatného internistu.
  • Působila též na Cizineckém oddělení Nemocnice na Homolce a v několika soukromých zdravotnických zařízeních zabývající se péčí o cizince žijící v Praze.
  • Spolupracovala s velvyslanectvími USA, Kanady a Velké Británie.
  • Prováděla preventivní zdravotní prohlídky žadatelů o víza a byla smluvním lékařem AMCICO. Překládala též firemní materiály o vitamínech a minerálech pro Pharma Nord a účastnila se kongresu o koenzymu Q10 jakožto konzultant vystavovatele.
  • Od roku 1997 Kateřina Cajthamlová pracovala jako samostatný internista a homeopat v Health Centre Prague.
  • Od roku 2001 vlastnila soukromou interní ordinaci se zaměřením na psychosomatické choroby. Nadále pořádá odborné přednášky pro Pharma Nord, Českou lékařskou komoru a publikuje do mnoha periodik a časopisů (Maminka, Dieta, Lidové noviny, Květy…).
  • Její tvář je známá z pořadu „Jste to, co jíte“, na kterém spolupracuje se specialistou na výživu, Ing. Petrem Havlíčkem.
  • Byla nominována i na TýTý osobnost roku, kde se umístila na 3. místě.
  • V současnosti vede soukromé poradenství, viz. www.cajthamlova.cz
  • Je rozvedená, se scénáristou Milošem Cajthamlem má dvě děti

Čtěte také:

Reklama