Teplé letní počasí v souvislosti s blížícím se nástupem astrologického léta je pro mě mimo velké potěšení z prázdnin také předzvěstí letních plodů a také lesů plných hub. Jsem vášnivá sběratelka hub. Těší mě chodit po lese a žasnout... nad tím, co dokáže les vytvořit. Houby mě provázejí již od dětství, sbírali jsme je jako děti s rodiči, sbírám je i se svými dětmi. Ta radost, když najdete v mechu nebo mezi listím nějaký kapitální úlovek! :-)

Myslím, že houby jsou nádherné, jak ty jedlé, tak ty jedovaté. A nejkrásnější z těch jedovatých je muchomůrka červená – oslnivá krasavice, kterou nikdo nepřehlédne. Není jen krásná, ale i magická. Na nejednom obrázku, který má s magií spojení, se tato dominantně zbarvená houbička vyjímá. Však také červená je barva odvahy...

Podle Mnislava Zeleného Atapany a jeho encyklopedie šamanismu je muchomůrka červená houbou, po jejímž užití nastává polospánek s vizemi, euforií, depersonalizací vedoucí až k poznání posmrtného života v komatu. Známý cestovatel Atapana zde dále vysvětluje, že byla používána sibiřskými šamany, zvláště Čukči a Korjaky. Hlavní psychotropní složkou jsou kyselina ibotenová a muscimol, muskarin, muskaridin, muskazon aj. Substanci znávali i eskymáčtí šamani - angákok, severoameričtí indiáni - medicinmani a používala se i v Evropě. Ve staré Indii z ní připravovali sómový nápoj již před více než tisíci lety. Šamani věděli, že dávka pěti až devíti hub přináší opojení a halucinace, ale požití deseti hub je už životu nebezpečné. Také věděli, že halucinogenní látky muchomůrky se dostávají do moči, kterou lze několikrát použít, recyklovat ke stejným účelům. Podle bylináře Pavla Váni se účinek muchomůrky červené dostaví dvě hodiny po požití, zprvu jsou vědomí a vůle zachovány, později se objeví halucinace, otrávený mluví s nepřítomnými, sobě sympatickými lidmi o svém štěstí a bohatství, předměty se zdají zvětšené, malou překážku v cestě považuje či překračuje jako ohromnou. Podle Váni se jed z muchomůrky nezměněn vylučuje močí, domorodci nosí s sebou lahvičku, do níž močí, a moč opět pijí. Touha po jedu je tak velká, že na výpravě za muchomůrkou, pokud jim dojde zásoba hub a vlastní moč se stává již neúčinnou, požádají druha, kterého potkají, o jeho moč... inu, jiný kraj, jiný mrav. :-)

Muchomůrka

U domorodců je to prý zdvořilostní zvyk, který nelze odmítnout. Nejsem příznivcem podobných experimentů, od  drog a podobných prostředků se držím raději dál, ale jsou mezi námi jedinci, kteří se těchto pokusů nebojí, či je dokonce lákají.
Jednou z mnoha, kteří účinky muchomůrky červené vyzkoušeli na sobě, je i studentka Kristína Kočanská.

Jaká byla tvoje zkušenost s muchomůrkou červenou? 
O muchomůrkách červených a o tom, že jsou halucinogenní, jsem se dozvěděla od svého kamaráda, který přírodní drogy čas od času užíval. On to alespoň uměl. Šla jsem si tehdy pro ně vlastně cíleně do lesa, kde jsem jim sundávala bílý tečky z klobouku. Po čase jsem si je dala s kamarádem, když jsme jeli fotit do lesa. Snědli jsme asi 2 kousky, ale nic to se mnou nedělalo, takže jsem si jich během toho dne dala ještě víc. Večer ale přišlo to, co se evidentně hromadilo celý den. Už si to nepamatuju přesně, ale vím, že jsem potřebovala být venku, a tak jsem pobíhala po louce a měla opravdu dojem, že slyším trávu růst. Nevím, jak dlouho jsem tam chodila a obdivovala květiny. Za chvíli mi volal můj tehdejší přítel, který tyhle věci nemá rád, že se sejdeme. Tak jsem šla za ním do vedlejšího města, po cestě jsem procházela pod dráty elektrického napětí a asi foukal vítr, či co, že jsem měla pocit, že ty dráty hrozně hučí a elektřina že je všude kolem mě... což začalo být opravdu nepříjemné. Dalším nepříjemným jevem bylo, že jsem měla pocit, že se mi zrní před očima... to, co jsem viděla, bylo jako když zapnete starou televizi, co zrní..

Takže nejen příjemný zážitek? 
Po chvíli se to  zase uklidnilo, ale bylo mi z toho špatně a vůbec čichat ke kytkám bylo rozhodně příjemnější. :) Když  jsem se pak sešla s přítelem a řekla mu o tom, co se právě v mojí hlavě děje, samozřejmě nebyl nadšený, ale chtěl jít na pivo, tak to se mnou asi přetrpěl. To „nejlepší“ ovšem přišlo v hospodě. V jeden moment jsem začala vnímat,  jak se vzdaluju, sleduju děj, ale pomalu odplouvám... No a v tu chvíli, ač to zní nemožně, jsem byla ve vesmíru... Kdyby to bylo někde na louce, tak by to mohl být opravdu zajímavej výlet do nekonečna. Každopádně furt tu bylo to tělo, co sedělo s mým přítelem u stolu. Od toho těla a ducha, který si poletoval okolo hvězdokup, mě držel jenom vlásek. A já se v tu chvíli i trochu bála, co se stane, až se ten vlásek přetrhne... Chvílemi jsem se dokonce musela držet stolu, abych se tu udržela.

Asi díky příteli a komunikaci, která tam byla, jsem se začala pomalu vracet. Co bylo potom? To už si nějak nepamatuji... 

Jestli z toho plyne nějaké ponaučení, tak snad jen to, že se má člověk někoho zkušeného zeptat. Teď zpětně je to historka k pobavení, ale tehdy to byla fakt realita. V mojí hlavě.

Čtěte také:

Reklama