Kde jsou ty časy, kdy jsem s dědou, ke kterému jsem jezdila na vánoční prázdniny do Mníšku pod Brdy u Prahy, připravovala zpěvníky a noty do kostela na mše svaté tehdejšímu panu faráři? Děda byl varhaník a jeho ruce uměly na kůru rozeznít varhany vskutku tak dojemně, že jen
málokterá babička dole v lavici měla suché oči.

Jeho úkolem bylo i mimo jiné připravit v sakristii na oltář vše potřebné, tzn. hostie, víno, panu faráři čtení na mši, postarat se o kytičky u svatých obrázků, o veškerou sváteční výzdobu – od betlémů až po vánoční stromečky. (To mu hodně pomáhaly děti.) Kontroloval i správné ustrojení ministrantů, kteří stejně nebyli přítomní duchem na mši, ale venku na hokeji. A v neposlední řadě i oděv pana faráře, zda je na něm vše, jak má být (děda byl totiž pánský krejčí).

Jednoho krásného a mrazivého rána plného sněhu jsme se s dědou opět vydali na mši. Milovala jsem všechny ty přípravy a vůni kostela a naplňovalo mě to radostí. Pan farář, vida mé nadšení a nezkrotný elán a zájem o vše nové, mi v ten den udělal nesmírnou radost, a to tím, že mě pověřil přípravami „oltářních věcí“ (jak jsem tomu v duchu tenkrát říkala), se slovy, s nimiž se obracel na dědu: „Máte moc šikovnou vnučku, tolikrát viděla, jak vše připravujete, tak jí dejme příležitost, ať si to také zkusí jednou sama.“

Byla jsem nadšená, vše potřebné jsem ke mši svaté připravila a měla pocit z dobře odvedené práce. Začali se trousit první lidičky do kostela, zazvonil zvoneček u vchodových dveří, jimiž vychází pan farář s ministranty, rozduněly se varhany a mše slavnostně začala. Všechno probíhalo jako obvykle. Opájela jsem se v duchu pýchou, jak jsem to všechno dokonale zvládla. Ale ouha! Při „proměňování“, kdy se pan farář sklání nad mističku s hostiemi a kalichem vína, jsem zahlédla jeho zděšení, když pohlédl nevěřícně ještě jednou do mističky s hostiemi. Hned dal nenápadné znamení ministrantovi, aby misku v sakristii vyměnil. Nechápala jsem proč!

Dále už vše probíhalo v klidu: čtení z Bible, svaté přijímání, modlitby, rozjímání a závěrečné požehnání. Po mši, když jsme s dědou všechny ty nádherné symboly mše svaté uklízeli, objevil se znenadání ve dveřích pan farář. Pochválil mě za dobře odvedenou práci,ale nebyla jsem si jistá v kramflecích, protože mu v očích hrály šibalské hvězdičky, jak se dusil smíchy. Nedalo mi to a zeptala jsem se ho, co že se to stalo s tou mističkou s hostiemi, a jestli jsem něco udělala špatně. Načež vybuchli i s dědou smíchy a po uklidnění mi oba přerývavě sdělili, že mé přípravy na mši svatou byli dokonalé, až na ty rozlámané tatranky s čokoládou, které jsem dala místo hostií do mističky.

Tenkrát se mi chtělo brečet, vždyť hostii se přece říká oplatka či sušenka. A já si tenkrát myslela, že se do oné mističky dávají skutečně rozlámané čokoládové tatranky. Už je to minimálně 15 let, co se stal tento příběh, to mi bylo tenkrát asi 12 let a pokaždé, když se blíží Vánoce a narození Ježíška, si na tuto příhodu nostalgicky vzpomenu.

Hezké a klidné svátky přeji všem ženám-in a taktéž redakci.

Zdraví Paji

Posíláme 500 bodů do VVS, ale jen chceme Paji poprosit, aby tečky a čárky ve větě psala hned za předcházející slovo, a pak dala jednu pauzu. Ušetří nám tak spoustu práce s opravováním. :-))

 

Reklama