Mrtvý ve snu: Podruhé jsem se narodila

Svůj konec jako úspěšné řidičky taxi jsem si nechala na dnešek. Snad vás zaujme tak, jako včerejší úvod do poněkud obsáhlejší životní zkušenosti, týkající se prolínání snů a skutečnosti...

Bylo to tři dny po posledním snu o Alešovi,  který  jsem se vám pokusila popsat ve včerejším článku.

Sotva jsem se nahlásila na dispečink, dostala jsem Davli a zpátky. Bylo to bezva. Vezla jsem pána s paní pro klíče od bytu, které zapomněli na chatě.

Protože jsem měla poměrně „vyděláno“, zajela jsem do nonstopu v Holešovicích, kam jsme jezdili na občerstvení. V té době jsem byla vedle jedné paní, která měla červenou škodovku, jediná žena, která jezdila „drožku“ v noci.

Měla jsem mnoho výhod i neustálý kontakt, pozornost a kontrolu ostatních kolegů.

Seděla jsem v nonstopu déle než normálně. Nikam jsem ten den nespěchala.

Pak jsem si "sjela" párkrát centrum a něco bylo z ulice.

Byla bych jela dřív domů, ale s manželem to bylo dlouhodobě špatné, a tak mě tam moc důvodů netáhlo.

Vzala jsem proto i cestu do Ústí nad Labem, kterou se dispečerka snažila „udat“.

Bylo něco kolem půl dvanácté.

Pán byl v pohodě. Stavěli jsme jednou na benzínce, protože ho trápil hlad. Bez problémů jsem si tedy vzala plnou nádrž.

Cesta zpět mi ubíhala dobře.

„Má někdo možnost vzít mi Myškovice, Libeň?“ zahlásila dispečerka, když jsem byla pár kilometrů před Prahou.

„Vezmu ti to,“ ohlásila jsem.

Bylo to příjemné. Myškovice naberu a v Libni bydlím, takže se „svezu“, říkala jsem si. To máme ale dneska super den.

Vzala jsem to přes staré Ďáblice.

Nikde nikdo, silnice prázdná, tři hodiny ráno… asi jsem jela rychleji, než bych měla.

Poslední, co jsem stihla zaznamenat, bylo něco pevného, co se vyřítilo přímo přede mnou.

Nestihla jsem absolutně nic. Náraz jsem necítila.

Aleši, díky!

Probrala jsem se zapasovaná mezi pedály. „Maminko, já jsem nabourala!“

Hlavou mi běželo něco jako „hlavně se nehejbej, někdo tě fundovaně vystříhá“. Čekala jsem. Vybavil se mi sen o Alešovi a fakt, že jsem přežila.

„Aleši, díky,“ řekla jsem nahlas.

 Zdálo se to strašně dlouhé a trochu se mi vracelo racionální myšlení. S ním i obava o sebe.

„Já jsem tankovala. Mám plnou nádrž. Nevím, v jaké poloze mám auto. Ježiši, já musim pryč!“

Strašně mě bolel hrudník.

„Ty vole, mám určitě zlomený žebra. Mohly by se mi zapíchnout do plic. A co hrudní kost. Musím hrozně opatrně dýchat.“

Za hrozně opatrného dýchání jsem se počala soukat nahoru.

Dveře nešly otevřít. Všude byl neskutečný nepořádek. Rozmlácené rádio, vysílačka na padrť, všude sklo.

Tak trochu jsem nechápala, jak se vedle mě dostala těžká taška s nářadím, která byla za zadními sedadly.

„Zkusím vylézt zadem,“ řekla jsem si, když jsem pohledem na dveře spolujezdce zjistila, že spíš než dveře připomínají deformovanou plechovku od lunchmeatu.

Hodně mě udivilo, že na místo, kde byla před pár minutami zadní sedadla, usedl komplet celý motor.

„Ty brďo, mně se utrh motor!“

Vylezla jsem zadním okýnkem.

Vy vole, já mám tfi děti!

Stále jsem si pečlivě držela hrudník a opatrně dýchala. V tu chvíli mi nedocházelo, že kdyby mi fakt něco velkého bylo, asi bych to byla pocítila, když jsem se soukala přes motor a zmuchlané plechy ven.

Stále jsem nechápala, do čeho jsem mohla nabourat. Jela jsem přece po hlavní pořád rovně.

Navíc jsem zapomněla asi dva kilometry cesty, takže jsem byla i slušně dezorientovaná. Tápala jsem, kde jsem.

Pak jsem ho uviděla.

Byl asi sto metrů ode mě. Koukal mu jen zadek vozu. Všude bylo strašné, nepříjemné ticho.

V předklonu, důležitě se držíc za hruď, jsem pochodovala směrem k místu, odkud koukala zadní část druhého auta.

Došla jsem k němu a nahlédla dovnitř okénkem u řidiče. Ležel na volantu a nehýbal se. Mezi pedály jsem zahlédla plameny.

Pustila jsem svůj důležitý hrudník a otevřela dveře.

„Haló, pane!“ Nic.

Jestli toho typa nedostanu ven, tak tam asi shoří.

Vytahovat poměrně zavalitého chlapa zpoza volantu není žádná sranda. Zvlášť ve chvíli, kdy má člověk utkvělou představu, že má z hrudního koše hromadu proutí.

Napůl vypadl, a tak jsem ho už jen cukavými pohyby sunula ven. Dodnes vím, jakou měl bundu. Světle hnědou – koženou.

Konečně jsem ho smýkla na trávu vedle auta, které začínalo silně hořet.

Došlo mi, že mi tam vjel, že nesvítil – na co proboha myslel?

„Vy vole, já mám tři děti!!“ řekla jsem mu slušně.

V ten moment mi ovšem projel jazyk pusou a já zaslechla, jak říkám něco jako „tfi“.

Někam odešlo moje slušné vychování.

„Ty kreténe!!! JÁ NEMÁM VUBY!!!“

V ten moment se ten člověk probral a začal neartikulovaně huhlat.

Zjištěním, že je totálně namol, jsem ztratila poslední zbytky shovívavosti. Byla bych ho určitě počastovala ještě několika přívlastky z říse fauny, ale přijela policie.

Byli strašně milí, pořád se ptali, co to bylo za auto, jak jsem se z něj vůbec dostala, jak se cítím a tak.

Několik minut urgovali sanitku.

Přijeli hasiči.

Na jeho autě už nebylo moc co hasit.

„Prosím vás, vydržte, sanitka je na cestě. Volali prý nějací lidé tady z těch vilek. Už jsme to urgovali.“

Brečela jsem. Bylo to kvůli zubům a kvůli náramku, který jsem ztratila.

„No konečně,“ zahlásil radostně policista, když spatřil majáček.

„Ale co to – no to si děláte snad srandu, ne?“ rozčílil se vzápětí. Nedivím se.

To, co dorazilo jako sanitka k autonehodě, byla dvanáctsettrojka s jedním řidičem a pytlem na mrtvoly. Lékař? Nikde.

Později jsem vyrozuměla, že ti lidé, kteří volali, ohlásili, že nehodu nikdo nepřežil. Nikdo si to neověřil.

Do nemocnice ve Vysočanech jsem jela sedíc vzadu mezi pytli. Ten řidič za to nemohl. Byl hrozně slušný a pozorný. Pořád se takovým vyšupovacím okýnkem jako u knihovny ptal, jestli mi to nevadí, jestli se mi nepřitížilo a tak.

Bylo mi to ukradené.

Jediné, co jsem v ten moment řešila, byly zuby a fakt, že žiju.

Strávila jsem několik hodin rentgenováním lebky a všech kostí, vyšetřením lékaře a podobně.

Po té, co se mně jakási bezduchá sestra pokusila namočenou buničinou třít obličej posetý miniaturními sklíčky, jsem se slovy „Nechte to bejt, vždyť mi uděláte rejhy do obličeje,“ opustila ordinaci.

Domů mě vezla již důstojná sanitka a dva milí muži. Podepřeli mě každý z jedné strany a zazvonili.

Neměla jsem doklady, rozervaná jsem byla jako prápor, k tomu špinavá a bezzubá.

Manžel otevřel dveře, sjel mě pohledem a pravil:

„KDE JE AUTO?“

„Přivezli jsme vám manželku po autonehodě, pane,“ snažil se člověk od sanitky vnést světlo do věcí, které lidsky pokládáme za prioritní.

„Jo,“ odvětil manžel a odešel spát.

„To nif, to je dobvý, já to vfládnu fama,“ huhlala jsem omluvně.

Jeho reakce je uzemnila. Mě ne. Znala jsem ho. Trochu mi to připomnělo jeden vtip: Přejel vám manžela parní válec, paní. Děkuji,strčte mi ho pod práh.

„Nemáme tu s vámi zůstat? Cítíte se dobře, mladá paní?“ ptali se nechápavě.

„Né, díky. Udělám fi kafe a budu redy,“ ujistila jsem je a poslala pryč.

To kafe jsem si s chutí udělala. Sedla jsem si a dostala jsem takovou zimnici, že jsem se neudržela na židli.

„Aha, tak tohle je teprve ten šok?“ Napadlo mě a hlavou mi bleskl známý model posttraumatické šokové reakce.

„A tak to zase ne, nenechám se teď napospas nějakému kolapsu, když už jsem doma a živá. Musím se zabavit, aby mi nezbyl čas se složit.“

Zabavila jsem se skvěle.

Do deseti do rána jsem si pinzetou tahala z obličeje a z hlavy jedno sklíčko po druhém.

• Zuby mám umělé, ale ne vyndavací. Stály skoro 40 tisíc.
• Ten muž vyfasoval od policie řádku paragrafů, včetně náhrady škody
• Nikdy nic nezaplatil, nepoděkoval, nebyl žádný soud. Jmenoval se Varga.
• S taxíkem jsem skončila.
• Z auta nezbylo nic, kromě šrotu, který nebylo třeba již drtit.
• Rozvedla jsem se tři měsíce nato.
• O Alešovi se mi už nezdálo
• Kdybych s ním v tom snu šla… nevím

Když dnes jedu po hlavní, pokaždé se dívám do vedlejších ulic, jestli odtamtud nejede prominentní ožrala, kterému je šum a fuk, jestli někoho sestřelí, protože se mu stejně nic nestane.