Milá redakce,

příběh, který vám posílám, se mi sice nestal, ale přišel mi mailem. Ale i tak mi připadá hodně zajímavý, a tak vám ho posílám. Naskočí vám z něj husí kůže stejně jako mně???

"Dřív jsem společně s kamarádkou jezdila na hory, na výlety, chodila na pěší túry a podobně. Jednou jsme skončily u přehrady a moje kamarádka se opřela o most a ten se „prolomil.“ Dívku jsem se pokoušela marně zachytit. Ani zoufalé volání o pomoc nebylo k ničemu. V okolí ani človíčka. Náhle mi v mysli vytanul můj již dávno mrtvý dědeček: „Dědečku - prosím, pomoz!“ „Pomoz jí!“ zopakovala jsem si pro sebe nahlas.
 
Náhle se zvedl silný vítr, ačkoliv předtím bylo bezvětří. Utíkala jsem po proudu řeky a našla vyčerpanou kamarádku, jak sedí na břehu a zpívá si. Řekla mi docela vážně, že tam byl nějaký starý muž a ten ji v posledním okamžiku zachytil, vytáhl na břeh a pak jí pověděl, že je můj dědeček a ať na mě počká, že brzo přijdu.
 
Když mi ho blíž popsala, musela jsem usoudit, že to byl skutečně on. Jak rychle přišel, tak i odešel. Náhle se ztratil, jakoby se po něm slehla zem..."
Reklama