Od dětství na ně trpím, od puberty trpím zvlášť. Opary. Jste-li dítě a vyskočí vám opar, celkem nic se neděje. Máma bebíčko namaže krémem a vy se nadále věnujete hrám, ve kterých vám opárek vůbec nepřekáží.

 

V pubertě a s postupujícím věkem už vám jde o něco jiného než o to, aby vaše bábovka byla nejhezčí. Už chcete být nejhezčí vy. A s oparem na puse díru do světa neuděláte.

Myslíte, že to zbytečně dramatizuji. To se tedy mýlíte, protože kdyby se vám Martin Makový z osmé bé líbil tak jako mně, ale nikdy byste mu to nemohli říct, protože jen byste na něho, na Martina Makového, pomysleli, hned by vás zasvědilo a do druhého dne by vám naskočil opar velikosti urostlé fazole, to byste se určitě litovali.

 

Kdyby s vámi, Martin Makový i opar, postoupili dále na gympl a první slova, která by vám Martin Makový po letech vaší tajné lásky řekl, by byla: “Ty vole, ty máš pěknou tu kykyrýdu, hja hja hja!“ to už by vás rozbrečelo. Ale kdyby se Martin Makový přes váš opar (kykyrýdu) přece jen přenesl, chtěl vás políbit 1. května pod rozkvetlým stromem, legračně zakopl a vy byste se rozesmáli, opar by praskl a ze rtů vám stékal pramínek krve jak starýmu Blažkovi, co se porval v hospodě,.... a Martin Makový by vás místo vášnivého francouzáku letmo políbil na tvář a poplácal po rameni jak kamaráda z vojny ... to už by vám vyskákalo pěkných pár pupínků!

 

Celý vývin mé osobnosti je tím poznamenaný – pořád si říkám, že se nesmím rozčilovat ani jinak emotivně namáhat, nebo mi HHH (Hnusný Hnisavý Herpes) znovu překryje mé jinak krásně vykrojené rtíky. Pořád se ovládám. Kolikrát bych řvala radostí, vzrušením nebo vzteky, ale nemůžu, protože se buď bojím, že vyskočí anebo že ten, co už tam je, praskne a stane se ještě větším.

Dokážete si představit, jak se cítí poberta, se kterým nikdo nechce pít ze společné lahve? Na večírcích za studií jsem buď byla oproti ostatním hrozně střízlivá, protože mi nikdo nedal napít, nebo hrozně opilá, protože mi láhev nechali a nechtěli ji zpátky.

Damoklův meč je stále nade mnou.

 

Za tisíce let, co je lidstvo lidstvem už muselo vzniknout tolik oparů, že by vytvořily kontinent. A myslíte, že už na ně někdo něco vymyslel? Největší „trhák“ je zubní pasta. Potřete a opárek se vysuší. Řeknu vám, jak to je: za prvé se vysuší jen o malinko dříve, než by se vysušil sám o sobě, a za druhé – vypadáte lépe s tmavě rudým oparem nebo kouskem bílé či dokonce zelené zubní pasty na rtu? Nevyberete si.

 

Ale přeci jen jsem teď už klidnější. Jedna mastička zabírá. Nosím ji neustále u sebe, protože zabírá jen v případě, že ohrožené místo natřete včas. Kdykoliv mě zasvědí, vytasím tu mast, na opary past a potírám a potírám. Nevím sice, kolikrát jsem potřela zbytečně, ale radši párkrát navíc, než zase týden čekat, než ta mrcha zmizí. Než budu moci znovu používat rtěnku, jít na důležitou schůzku nebo políbit kohokoliv se mi zachce.