Myslím, že to všechno začalo tím pohřbem mravenečka.

Problém je, že děti si dost často hrají se zvířátky - a tak dlouho, že se to zvířátko rozhodne dobrovolně umřít. Pak je samozřejmě potřeba zvířátku vystrojit pořádný pohřeb.

Na písku jsem takhle pohřbívala pavouky. Ty nohaté, co jim někdo říká johany. Musím říct, že jsem je někdy pohřbívala ještě dřív, než byli rozhodnutí. Karma je karma. Ať už nad vámi nebo nad umyvadlem. A tak od jistého dne pociťuji mírné náznaky arachnofobie a z pavučin se můžu úplně pominout.

(soutěž - 9. přítelkyně)

No a s tím mravenečkem to možná bylo právě tak. Samá legrace a najednou abychom dělali pro Ferdíka hrobeček. Ale bylo to moc krásné a taky jsme mu zazpívali. Já, Hanka a Kamil. A jako bychom zaslechli: ,,My vám taky pomůžeme!“ nebo „My vám tam taky pomůžeme,“ nevím. Ale tím pádem jsem přišla ze školy dost pozdě... Obřad je obřad. Asi to bylo se mší. Chvíli po mně dorazil tatínek, který šel na rodičovské schůzky... Při monologu paní učitelky sáhl do mého kapsáře na výtvarné potřeby a našel tam ty svačiny. Takže ten večer to doma bylo dost drsné.

Každopádně netrvalo dlouho a bič boží zapráskal na naše dveře. To když si tatínek vzal ráno ze stolu svačinu a než ji stačil v práci rozbalit, mravenci vyžrali, co se dalo. Zjistil to až po prvním kousnutí.

Mrňaví chlapíci byli všude. Schovávali jsme paličku na maso, koláče, chleba... Maminka vystřídala řadu postupů, jak se jich zbavit. Faraoni se vždycky vrátili. Já jsem v té době četla Sekoru, přestala jsem dělat hroby a soužití s mravenci mi připadalo milé. O to horší bylo, když maminka v závěru jednoho zátahu přesála všechny mouky a následně udělala úžasné meruňkové knedlíky. V půli oběda se otec rozkašlal. Mašlička? Asi Ferda. Chlácholili mě zbytek dne.

Pak byl konec. Prostě to skončilo. Nevím, který vypuzovací postup zabral a jestli vůbec, ale byli pryč. Až jednou…

…maminka chtěla zabalit tetě nějaký dárek a lezla si pro ozdobný papír do nástavce ve skříni. Stála na židli a vysoko nad hlavou mámila kýžený celofán. Něco povolilo… a v jedné záplavě jí sjela na hlavu celá kolonie faraonů.

Nevím, jak na to vzpomíná ona, ale mě tedy nadchlo, že larvičky nesené chůvičkami vypadají doopravdy jako na obrázku! Podařilo se mi jich hodně zachránit a vynést na balkon. Asi to nebyl ideální způsob, ale vždyť to byly jejich děti! Dělala jsem, co se dalo. Zato maminka se úplně nemožně rozběhla do koupelny, řvala a s ničím mi nepomohla. Nechápu.

Taky nechápu, proč se mi třicet let po tom občas v noci zdá, že jdu do koupelny k zrcadlu, rozhrnu vlasy a vidím cestičky, chodby a spoustu chvátajícího hmyzu.

A o čem se zdá vám? A spíte vůbec v tomhle vedru?

Reklama