Foto: Profimedia
Když se řekne Tchibo, většině lidí se vybaví káva. Monika Leová ale vnímá tuto značku jinak, pro ni je synonymem kvalitního a udržitelného oblečení. Nejvíce oceňuje sortiment pro děti, protože v poměru ceny a kvality se podle ní těžko hledá konkurence. „Často mám věci i po kamarádkách, jsou několik let staré, a přesto vypadají jako nové,“ říká s vděčností.
Jelikož je maminkou dvou dětí, ví o čem mluví, dávají jí v oblékání prý pořádně zabrat. „Obě jsou náročné, každé ale jinak. Dcera má desítky šatů, ale žádné se jí nehodí, stále by chtěla něco nového. Maxíka musím honit po bytě, vzpírá se a kope. Oblékání je u nás disciplína, která se rovná posilovně,“ směje se.
Dcera už si začíná prosazovat vlastní styl, i když logika občas chybí. „Na jarní focení si vezme zimní kabát. Hlavně jsem ale ráda, že nejde ven nahá. Protože oba by nejraději chodili úplně bez oblečení. Když je svléknu, rozzáří se jim oči a běhají po bytě. Někdy si říkám, že možná bychom byli všichni šťastnější, kdybychom chodili nazí,“ říká s nadsázkou.
Manžel má podle ní chytrou taktiku, nechává výběr oblečení na ní. „Má dobrou postavu, takže mu všechno sedí. Já mu nakoupím a on to prostě nosí. Vždycky mu to sluší a nemáme důvod se kvůli tomu hádat,“ vysvětluje. U sebe samé to má složitější. „Líbí se mi ženský styl, šaty a elegance. Ale s dětmi sahám po pohodlném oblečení, legínách a volných tričkách. Na malém městě navíc není taková motivace se hezky oblékat. Do Prahy si vezmu šaty, ale doma volím praktičnost. Chtěla bych být víc ženská, ale často končím u baggy jeans,“ přiznává.
Šatník se snaží pravidelně třídit. „Mám pravidlo, když něco rok nenosím, jde to pryč. Prodávám na bleších trzích. Někdy toho lituji, protože se to může hodit na natáčení, ale raději věci posílám dál, aby dělaly radost jinde. Tělo se stejně pořád mění, je lepší nebýt k věcem připoutaná,“ dodává.
Letošní léto strávila převážně pracovně. S otcem totiž provozují restauraci, kde má na starosti nejen provoz, zaměstnance a sociální sítě, ale i samotnou obsluhu. „Nikdy předtím jsem to nedělala, takže se učím od píky. Jsem trochu nemotora, občas něco upustím, protože pracuji rychle. Táta mi pořád říká: ,Pomalu, rychle, pomalu.ʻ Hosté mi to ale odpustí, protože se snažím vše vyvážit úsměvem a dobrou náladou. To je podle mě lék na všechno,“ popisuje s úsměvem.
Teď se Monika těší na zasloužený odpočinek. „Máme naplánovaných čtrnáct dní v Dominikánské republice, jen my čtyři. Tak dlouhou dovolenou jsme ještě nezažili. Nechci to zakřiknout, s dětmi se může stát cokoliv. Proto se snažím užívat si spíše každý den než plánovat daleko dopředu,“ uzavírá.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář