Přiznám se, že se ráda hrabu v hlíně, ale protože naše rodina nevlastní latifundia a hrabat se před naším panelákem by bylo životu nebezpečné, protože by chvílemi nebylo jisté, zda se jedná o hlínu či produkty chlupatých miláčků mých drahých spolubydlících, vybíjím si své zahradnické pudy na lodžii… Po několika letech pokusů jsem vyzkoušela téměř vše, než jsem pochopila, že pokud mám lodžii orientovanou na jih, bydlím v nejvyšším patře a nemám ji nijak zastíněnou, nezbude mi nic jiného než pěstovat kaktusy. Ale kamarád alpinkář poradil a do začátku věnoval pár hodně odolných skalniček. A další rok jsem již obcházela zahradnictví a studovala literaturu a než se bys řekl švec (no, musel bys to říkat hóódně pomalu :-)) proměnila jsem betonové koryto, které již bylo součástí lodžie, na miniskalku.

Jenže bych to nebyla ani já, kdybych byla spokojená. Rostlinky byly krásné, průběžně kvetly nádhernými barvami a rok od roku tvořily krásnější polštáře. Ale ne zas tak velké, aby pokryly nevzhlednou betonovou krychli.

Tento úkol zbyl na mne. Zajela jsem do prodejny s obklady a zašla do skladu, kde jsem se poptala, co se děje s dlažbou, která se rozbije. Mlčenlivý skladník jen ukázal palcem za budovu. Další děj se podobal scénce z dobrého filmu. Nenapadlo mne totiž, že najdu takovou horu krásného materiálu a bez problému si budu moci vybrat co chci a tak jsem se vystrojila za „dámu“. Jiná by se možná jela domů převléci, nebo to nechala na jindy, ale mé „kutilské“ srdce plesalo tak, že ani jedna z variant nepřicházela v úvahu. Znovu jsem se vrátila do skladu a vyprosila si jednu pevnou bednu. Pak jsem v lodičkách prolézala hromady rozbitých dlaždic a vybírala vhodné barvy a odstíny…při tom nadšení jsem si vůbec neuvědomila dvě věci a to, že dlaždice jsou ostré a že pokud naplním bednu plnou, že s ní nehnu.

První věc jsem zjistila až tehdy, kdy jsem si světlé kalhoty potřísnila vlastní krví (což mi vůbec nezabránilo hledat dál :-)) a druhou vyřešil opět můj oblíbený skladník… teda netuším, co si myslel, ale tvářil se docela mile (nejspíš se už těšil, jak to všechno večer bude líčit v hospodě :-))), pak stačilo jen koupit lepidlo na dlažbu a spárovačku a hurá do díla.

S velkou pomocí mého syna jsme dlažbu kladivem rozmlátili na kusy. Syn si tak zdravím způsobem vybil přirozenou agresivitu :-))) a pak přišla ta nejpříjemnější práce. Kousek po kousku jsem nalepovala dílky a snažila se o co nejpravidelnější mezery. Po zaschnutí lepidla jsem vše vyspárovala.

Pokud se budete chtít pustit do stejného díla a máte doma čirou náhodou míchačku, pak tu mám malou radu: dejte rozmlácené dlaždice spolu s vodou do míchačky a nechte chvíli kameny míchat. Srazíte tím jejich ostré hrany a můžete je pak použít i tam, kde by jejich ostrost, která zůstává i po vyspárování) překážela.


PS. Ilustrační obrázky jsem bohužel fotila ještě v tuhé zimě, proto můžete obdivovat jen mozaiku, nikoli mé skalničky :(